Foto Jiří Koudelka - logo

Kuba ze západu na východ (2011) - 2. týden

V dubnu 2011 jsme podnikli téměř třítýdenní cestu po Kubě, od západu na východ, od severu na jih, jak to kdo chápe. Jeli jsme sami dva se ženou, přestože jí se zpočátku jenom ve dvou nechtělo - přece jen - byly tu nějaké obavy o bezpečnost. Ukázalo se však, že naprosto liché. Kuba je pro turisty v latinské americe bezpečnou zemí. Nechcete-li číst celý článek, pak je zde:

10.4.2011 Karibská pobřežní silnice

Ráno v hotelu slabší snídaně, ale je v ceně. Mlhavým ránem jedeme přes nižší hřeben Sierra Maestra na karibské pobřeží. Silnice je vcelku kubánsky normální, a tak nikam nespěcháme, kocháme se všude, kde se dá zastavit. Nedostaneme se na pahorek “cactus jardín”, protože od brány se ztratily klíče (zahrada patří vládě). Občas začínají podemleté úseky silnice od strany moře, ale stále to jde.

Propadlé mosty na pobřežní silnici

Postupně se však dostáváme do míst, kde silnice není vůbec, jede se jenom po vyježděné cestě pod skálou a kusy betonu ze silnice se válejí na kraji moře. Jedeme kolem tunelu, jímž nikdy žádné auto neprojelo - než ho dokončili, tak silnice vedoucí k tunelu skončila v moři. Vrcholem jsou však 3 propadlé betonové mosty. Mosty stojí na pilířích v řece (většinu roku suchá, teď taky), ale jsou založené na naplavených kamenech. A ty kameny se prostě za nějaké vody trochu posunuly či propadly. Most má tvar zajímavého “V” a mezi panely v silnici je roztržená díra. Napadá nás: kde udělali soudruzi z Kuby chybu? Dva mosty přejedeme po méně propadlé polovině, třetí má v jedné polovině až 1m vysoký skok. V druhé polovině by přejet šel, ale jedeme vyježděnou objížďkou přes koryto řeky. Celá cesta pobřežím ale nemá chybu. Stále stavíme a fotíme, pobřeží je nádherné, téměř neobydlené. Narážíme i na vesnický baseball, místní nás hned zvou na hřiště, ale musí se to moc obcházet, takže nejdeme.

Cestou (Las Cuevas) potkáváme na kopci altán, kde bychom tušili hospodu. Už jsme z toho vedra dost umordovaní, takž zkoušíme, jestli bychom si tam něco nedali. Mají jen lahve rumu, teplý pivo a teplou vodu v lahvích. Na to, že je to základna pro Pico Turquino, nejvyšší vrchol Kuby, tak nic moc. Sedí tam i nějaký mladý černoch, který zde čeká na svého bratra, který žije v Americe a je na Kubě na dovolené, a vysvětluje pánovi z altánu, že je normální ve stánku vařit aspoň kafe.

A kafe bychom si opravdu dali. Vzpomněli jsme si, že v autě vezeme vařič a pevný líh a kafe, cukr a mlíko, zatím jsme je ještě nepoužili. V altánu je betonová podlaha, takže se dovolujeme pana domácího, jestli si můžeme kafe uvařit. Nijak ho to nerozhodilo, že kafe nabízíme my jemu a ne on nám, klidně můžeme vařit, vodu prý nám dá. Oba obhlížejí naši 30 let starou kolíbku s pevným lihem, poté si místní donesou hrnečky a nechávají se pozvat na naše instantní kafe. Dokonce se pan hostitnský dožaduje i cukru, takže dostává sladidlo i mlíko.

Jídlo jsme ale nedostali nikde, ale máme ještě krabičku z minulého dne, tak jen najít kousek stínu, kde si ji sníst. Stavíme na plážičce, kde si představujeme, že přebrodíme za stínem na ostrůvek, ale je to tam hlubší, než jsme čekali. Ale k autu se nám hned blíží dědeček (podle vizáže tak starý není, ale říká, že je dědeček) se dvěma holčičkama a nese meloun. Kousek před námi ho dává do náručí té maličké a roztomilé - soudí, že bude mít nejvíc šancí, a už nám jej nabízejí. Proč ne, je v něm hromada vody a je vedro. Ptáme se, kolik stojí, kupodivu jej nechtějí platit, chtějí jen dárky pro děti. Dáváme jim CUC a holčičkám sponky do vlasů a bonbóny.

Silnice je k večeru čím dál horší, mizí poslední zbytky asfaltu, a kde zůstal, je spíš na škodu. Přechází v prašnou extrémně špatnou silnici. Nemůžeme sehnat nocleh, ve vesnici Chivirico se nám nedaří nalézt casu, která tam údajně měla být, a slibný hotel na kopci odmítáme za cenu 68 CUC - až později jsme se dozvěděli, že byly také pokoje za 23 CUC, ale oni nám je zatajili. Jedeme dál, dvě místa v motorestu nám před nosem vyfoukli dva mladí Němci, s kterými se míjíme asi 3. den a budeme se s nimi míjet až do odletu ze Santiaga.

Nakonec v zoufalství končíme před osmou večer za setmění v hotelu Sierra Mar, za těch 68 CUC all inclusiv (todo incluido). Díky tomu naplánujeme na druhý den půl dne odpočinek, abychom tu plnou penzi vychutnali - večer, ráno a v poledne se nacpeme k prasknutí a pijeme vše, co nabízí - pivo, víno, koktejly - nejlepší je Daiquirí. Ptám se, jaké víno (dobré červené) pijeme, kde se na Kubě pěstuje. Odpovídají, že je španělské.

11.4.2011 Relax v hotelu, cesta do Guantánama

Po hodně vydatné snídani relaxujeme asi 1,5 hodiny na lehátkách na hotelové pláži a pijeme koktejly. Kromě koupání fotíme ještěrky, které se předvádějí. Před obědem dáme sprchu, nacpeme se do zásoby a po obědě odjíždíme. Chce s námi jet bell boy do Santiaga, ale protože se včas nepřihlásil k odjezdu do auta, zbaběle mu ujíždíme, abychom měli soukromí a klid na zastávky. Kromě toho, že chceme fotit, nám zase měkne zadní kolo, to, které bylo spravované. Mám podezření na špatnou opravu. Cestou ve vsi se ptáme černocha před campismem, zda je někde ve vsi vzduch na dofouknutí. Jasně že je - zaveze nás přes pár rygolů do nějaké zahrady, kde má místní kluk pneu servis pro bici - ale vzduch má a kolo dofoukne.

Potom ale musíme s ním zajet k jeho rodině do chatrče. Protože jeho strejda pracoval v Československu, mají české amigos a jezdí k nim Češi, aspoň na jídlo. Zvou nás na večeři, na langustu, a případně na čtvrtek, až se budeme vracet z Baracoy. Ale musíme odmítnout, nehodí se nám to časově, i když takový večer s domorodci v chatrči by byl určitě zajímavý.

Doufáme, že dojedeme do Santiaga. Dojeli jsme. Ve městě sháníme skutečný pneu servis. Tři chlapi se radí, jednomu černochovi to vysvětlí a on nás ještě s doptáním doveze přes město do pneuservisu - ponchera. Je to vybavenější dílnička ve skříňové korbě od náklaďáku a hned se dávají do práce. V kole je 80 mm zahnutý hřebík - takže i maníci v Trindidadu pracovali dobře, ale znovu jsme píchli. Oprava stojí jenom 5 CUC, protože je to jenom 1 díra, a není ta licence pro cizince. Ještě dáváme 1 CUC odměnu černochovi, co nás sem dovezl, a vezeme ho zpět tam, kde jsme ho nabrali. Pak jedeme směr Guantánamo, s otočkou na dálnici do protisměru (to není na Kubě problém), protože jsme najeli na druhý směr. Asi půl hodiny jedeme v děsným dešti, což mám docela strach. Silnice pod vodou není vidět, a vlítnout do nějaký díry nechceme (je jich všude plno). Navíc, kubánci skoro nikdy, ani za deště a skoro tmy nesvítí. Ale dobře to dopadlo.

Pokoušíme se najít nocleh v hodně živé vesnici La Maya, ale bezvýsledně. Jedeme dál na Guantánamo. Bereme stopařku v domnění, že nám pomůže najít ubytování. Casu žádnou nezná, ale na kraji města je hotel Guantánamo, kde kupodivu je noc se snídaní za skvělých 20 CUC, tak to bereme. Večer jdeme do města na lacinou, ale mizernou socialistickou večeři do státní restaurace. Po návratu do hotelu sedíme ještě v hotelovém baru - cuba libre, piňacolada (s kokosem), guajirito (modro červené).

12.4.2011 Guantánamo - Baracoa

Z hotelu jedeme v čistě vypucovaném autě - bylo nejšpinavější na parkovišti, tak nám ho místní pucflek vypucoval. Dostal za to CUC a byl vděčný. Ráno ještě prohlížíme tržnice - jedna je kousek od hotelu, kupujeme rajčata, druhá je v centru města a máme ji vyhlídnutou už od večera. Je ve dvoře zvenčí hezkého baráku, ale je stejná, jako ostatní - zelenina, maso přímo na pultech porcují. Kupujeme si 2 mamey, jedna paní se s námi dává do řeči a varuje nás, že nejsou moc dobrá. Pokračujeme na Baracou kousek po pevnině objíždíme americkou základnu, kde se nesmí zastavovat ani fotit. Po objezdu základny se opět dostáváme ke Karibiku, dokonce k nějaké značené pláži se slunečníčkama z palmových listů. Jdeme tam a bereme si s sebou meloun na snědení. Hned si nás přicházejí zkontrolovat 2 ozbrojení vojáci, ale koupat se prý smíme. Pláž je ale dost hnusná, zaneřáděná, takže si jen nastojáka dáváme ten meloun a jedeme dál.

Zase několikrát stavíme, pobřeží je hodně útesové - jednak korálové, jednak slepencové, ale krásné. Fotíme útesy, moře, hory, solná jezírka, kaktusy. Silnice se ještě na chvíli odklání od pobřeží a po jejím návratu k moři v Imias je další odbočka na pláž, zkoušíme ji. Jirka i přes moje varování, že je tam už písek zajíždí machrovsky až na pláž (ve filmech to přece taky tak dělají) a samozřejmě zapadá do písku. Naštěstí je to u hospody, kde na nás pobaveně zírá několik chlapů a na naši prosbu nás pomocí prken vytlačí - stojí nás to pivo.

Chceme se tu najíst, krájíme mamey, které jsme koupili na trhu, jsou už přezrálá, hnědá místo oranžová, takže z nich schovávám pecky (krásné) a zbytek vyhazujeme, paní na trhu měla pravdu. Na odbočce od pobřeží v Cajobabo objevujeme campismo, předem se informujeme, jestli nás ubytují až se budeme vracet, tedy ve čtvrtek. Slíbí nám, že nás určitě ubytují. Pokračujeme po silnici La Farola, která je údajně sedmým divem Kuby (prvních 6 je v Havaně). Pravda je, že tahle silnice ze 60. let je betonová a kromě asi 2 míst ve výborném stavu, dokonce včetně betonových krajnic a odtokových žlabů. Před chvílí tu pršelo, takže se z hor krásně páří a ze svahů kolem silnice padají balvany ve velkém množství. Nádherné výhledy na pralesní hory. Na prvním kochacím místě už jsou prodavači, necháváme si vnutit (stejně jsme to chtěli) surové kakao v koulích, pražené kafe, cucuruchu (obsahuje kokos, banány, mango, med) a co jsme už nechtěli - náhrdelník z barevných ohrožených šneků (polymitů) - celkem 5 CUC. Horší pak ale jsou vnucovačky na dalším kochacím plácku, které jsou hodně agresivní a kromě nabízených pochutin a šneků už začínají i žebrat, chtěly by naše cvičky do vody, mýdlo atd a tak před nimi prcháme. Žebraly až moc agresivně.

Po příjezdu do Baracoy se z pohodlnosti zase necháme nachytat cyklistou - majitelem casy. Není sympatický, typ vekslák, večeři nechcem v domě, chceme do města, tak nám dohodil stejně drahou hospodu v jiné case. Večeře byla ale dobrá (camarones a ryba v kokosové omáčce).

Před večeří se ještě procházíme po městečku a narážíme na jiný paladar - El Poeta, chtěli jsme si tam koupit jen pivo a limonádu na cestu, ale hned nás odchytí a začíná komedie - donáší polévku zdarma, po ní nám vysvětluje, že dělá improvizátora v místním rádiu a že na libovolná slova složí báseň, pak nám ukazuje, jak indiáni pili šťávu z třtiny a ždímá nám ji přímo do pusy... Ale jídla vypadají hezky a prostředí je příjemně obyčejné až útulné, tak mu slibujeme, že dnes už máme večeři zamluvenou, ale zítra že přijdeme.

Hraní v Casa de la Trova nás nezaujalo, ale v místní Casa de la cultura hraje skvělá skupiny se starší černou zpěvačkou, která nás opravdu zaujala a zaujali jsme i my ji (konkrétně ji zaujal Jirka). Sedíme tam jako jediní hodně dlouho. Ona nám pak strašně děkuje za potlesk a hrozně se loučí. Ještě procházíme městečkem na nábřeží, zde u odporných paneláků vesele pobíhají švábi, ale zároveň si vyhlížíme casu na příští noc.

13.4.2011 Baracoa - stolová hora, změna ubytování, večeře u poety

Ráno se balíme, druhou noc u toho veksláka nechceme. Chvilku chodíme po městě, Jirka zaboha nemůže najít další úžasný nápis na zdi, který tam ještě večer byl. Chceme vystoupit na stolovou horu El Yunque, měl by tam být výhled na moře a Baracou. Hned u odbočky na nás mává nějaký mladík, do okýnka nám cpe průkazku, že prý je zaměstnanec parku, jestli bychom jej nevzali do práce. No proč ne. Na první rozdvojce cest se ptáme, kudy jet - prý je to složitější - pokud pojedeme vpravo, tak narazíme na oficiální kancelář, kde zaplatím vstup 16 CUC. Pokud pojedeme vlevo, dojedeme k neoficiální cestě, která bude mnohem lacinější. Zahýbáme samozřejmě doleva a začínáme tušit, že jsme zase tak trochu naletěli. Dojíždíme k hospodě, kde začíná jakási prohlídka farmy na kakao, a mladík se samozřejmě chystá s námi. Zatím se nebráníme, brodíme dvě ramena řeky a hned v prvním háji na nás vyrukuje s cenou, která je jen o málo nižší, než oficiální. Jirka ho usmlouvá na 8 CUC s tím, že fakt není normální platit za vstup do přírody.

V prvním hájku nám okamžitě ukazuje kakaovníky - jsou to nižší stromy s hnědými, 10-15 cm velkými plody - hned nám jeden trhá, otvírá a ukazuje semena - ty prý se mohou jen cucat, nemáme je kousat. Moc vábně nevypadají, jsou celá oslizlá, ale zkusit to musíme - Jirka jen jedno, já jich ocucám několik, nakonec nejsou tak strašná, jsou sladkokyselá. Poté, co se mi podaří jedno semeno spolknout, zbytek zahazuju a jdu radši fotit.

Plody jsou nejen hnědé, ale i červené, ptám se, jestli jsou nezralé, ale prý jsou všechny zralé, je to o stejný druh, ale plody prý mohou být nejen hnědé a červené, ale i žluté nebo zelené - později je opravdu vidíme. Kličkujeme po cestičkách, vyschlým potokem, přes vrátka, přes dvorek chaloupky - tady bychom bez průvodce opravdu netrefili. Prales je moc zajímavý, v dolní části rostou obrovské bambusy, 2 chlapi je tam sklízejí a zpracovávají. Dále množství kakaovníků - také je sklízejí, jen nevím, zda tady rostou od přírody, nebo byly vysázené - pokud vysázené, tak dost neorganizovaně. Dál množství palem - hromady kokosových ořechů na zemi, pak nacházím stromové kapradiny několik metrů vysoké a na kmínku a také kvetoucí amarylis. Filodendrony, monstery, diefenbachie a další pro nás pokojové květiny.

Je to zajímavé, fotíme a fotíme, náš průvodce asi už lituje, koho si to proboha odchytil. Poměrně dlouho jdeme po rovině, už jsme nervózní, kam to vlastně jdeme, jestli vůbec na tu stolovou horu. Když ale začneme stoupat, stojí to za to - zoufale z nás leje. Kus před vrcholem dorazíme ke stánku s palmovou střechou s dalším domorodcem, který tam nabízí ovoce - banány, papaji, kokos, pomeranče, grepy - hned nám je loupe a nutí, ať si bereme. Neodolali jsme, všechno je dost šťavnaté a sladké a přece jen už máme hlad a žízeň. Chce za to CUC za každého, nakonec zjišťujeme, že to všechno nasbíral po okolí. Ptáme se, kolik lidí tu denně projde, prý jsme dnes první a asi i poslední cizinci, ale na vrchol šlo pár místních.

Na hlavě má kšiltovku Bernard, tak se k ní Jirka hned hrdě hlásí. Náš původní průvodce si stěžuje, že ho bolí stolička, chce po nás paracetamol - to tedy opravdu nemám, ale dávám mu 4 Saridony, které jsem našla v batohu, měly by mu taky zabrat. A jelikož ho prý bolí ty zuby, domlouvá se s pánem ze stánku, že mu to tam ohlídá a pán ze stánku s námi dojde nahoru. Tady by to už ani nebylo nutné, cestička je už jen jedna a jasná, ale nebráníme se.

Pán ze stánku je navíc příjemnější, o místní přírodě toho docela dost ví a je ochotný mluvit - prý teď tu nebydlí, ale bydlel tu dlouho. Kousek za stánkem nám ukazuje milpies, tedy tisícnožky, jsou obrovské (15 cm a asi 1cm tlusté) a pruhované a je jich tam opravdu hodně. Nejsou moc hbité, takže není problém je fotit. Říkáme mu, že u nás říkáme stonožky, ale on tvrdí, že to není to samé, stonožky prý mají taky, ale jsou menší a jedovaté. Dále nacházíme nějakého černomodrého hádka, ukazuje nám, že má nějaký problém a opravdu, hádek je nějaký přišlápnutý. Klackem ho odnáší mimo cestu, znovu se s ním bavíme o tom, že žádný had na Kubě není jedovatý. Prý jsou ale někteří velcí a škodí lidem, protože jim žerou kuřata.

Ještě fotíme ještěrky, tak nám je pojmenovává, což si samozřejmě nepamatujeme, jsme rádi, že si pamatujeme obecné označení ještěrka. Spolu s ním lezeme k jeskyňce, kde by mohli být netopýři (pro naši jazykovou nedostatečnost jim říkáme myši s křídlama), ale žádní tam nejsou. Ještě nám ukazuje mandarinkovník (protože já stále otravuju s pomerančovníkama) a strom na kterém rostou mamey, ale ty prý jsou ještě malé.

Těsně před vrcholem předcházíme partičku Kubánců, ale hned na vrcholu nás došli znovu. Fotí se s bustou Macea a tvrdí, že nejstarší z nich je 79 let a na tenhle vrchol chodí často. U stánku s ovocem se průvodci zase mění, a pokračujeme dolů s původním průvodcem. René se již tváří přívětivěji, asi ho zuby už nebolí. Nicméně když přicházíme dolů, začíná se vyptávat, co budeme dělat dál - říkáme, že možná zajedeme na chvíli na doporučovanou pláž Maguana ještě asi 15 km na SZ. Hned se čiperně vnucuje, jestli by nemohl jet s námi, že se tam bez auta sám nedostane. Na přímé odmítnutí jsme zbabělí, takže se “těšíme” na romantiku ve třech.

Naštěstí Jirku napadlo, že mnohem příjemnější by bylo se osvěžit u říčky, kterou jsme brodili, stejně nemáme moc času a 15 km může být taky hodina, podle toho, jaká bude cesta. Říkáme to Renému, sice nechápe, proč se chceme koupat v mělké řece a ne v moři, ale nijak zklamaně nevypadá. Jen si tak říkáme, jak je možné, že původně jel do práce a pak byl celý den s námi a ani se tam neukázal.

Zase jsme nejspíš naletěli, ale nedá se nic dělat, nahoru bychom stejně sami nemohli, fakt by to nešlo, cestu bychom nenašli. Byly to pěšinky, říční koryto, přechody přes oplocené pozemky ... U auta bereme plavky, ručník, nějaké jídlo, v hospodě kupujeme pití, a vyrážíme k říčce. Na ostrůvku tam skupina Kubánců peče sele, je to ale jediné místo se stínem, takže se jim tam musíme vnutit. Zvou nás, abychom se šli podívat, nabízejí kokosové ořechy - nejprve nám useknou špičky a musíme vypít mlíko - není tak strašné, jak jsem čekala, mírně nasládlá voda, ale z kokosu se dost blbě pije, za chvíli jsem jako čuně. Pak ještě musím dopíjet Jirkovo. Nakonec mi ořech rozsekávají a nutí mě vyjídat odporně slizkou hmotu, ze které časem bude kokos - zatím je to dost hnus, ale přemáhám se. Mají rodinou oslavu, jedna z pěti dcer slaví 14 narozeniny, tak jí pečou sele. Dáváme dětem nějaké propisky a loučíme se. Opodál se v řece koupeme, jíme, odpočíváme a pak odjíždíme zpět do Baracoy - hledáme nocleh ve vyhlédnutých casách.

Ubytování máme u paní Elizut s 2 dětmi, pracuje v krevní bance. Je celkem upovídaná, ale časem se přestává kontrolovat a mluví dost rychle, takže rozumíme jen omezeně. Ptáme se na přístav a rybáře, říká že nyní vyjíždějí jen omezeně, že tu před pár dny chytli člun emigrantů a všude jsou kontroly, takže rybáři raději nevyjíždějí. Říká, že ty ženské jsou bláznivé, že utíkají s malými dětmi v náručí. Vysvětluje nám, jak je to s pronájmem té kasy a s placením daně, nějak nám to pořád nechce vyjít jako výdělečný podnik.

Asi je pravda to, co se píše - samotné ubytování v podstatě moc nenese, ale vydělává jim to stravování, které si u nich turisté dají. Také si poměrně otevřeně stěžuje na podmínky na Kubě - bída, nesvoboda, není internet, mají mobil, ale nemůžou telefonovat, ale zároveň říká, že by kapitalismus nechtěla, protože přece mají bezplatné školství a zdravotnictví. Zároveň ale líčí, že její dcera má nějakou oční vadu, prý na to nepomáhají ani brýle, protože tak silné se nedělají, musí nosit čočky, ale skleněné, které jsou nebezpečné při prudkém pohybu oka. Na silikonové by neměla - říká nám ceny, jsou opravdu nedosažitelné, skoro roční plat matky za jedny čočky na 3 měsíce.

Dále se jí ptáme, jestli je u nich povinnost pracovat - prý není, je jen povinnost chodit do školy. Ještě zjišťujeme, jak to bylo s tím průvodcem - kromě oficiálních průvodců si touto činností opravdu přivydělávají další lidé, pokud nám nedal potvrzení, žádný průvodce to nebyl. Dává nám mailovou adresu, prý má kancelář sama pro sebe, s klimatizací a dvěma PC - jen jeden je ale připojen do sítě. Na lokálním PC sbírá pacientská data, pomocí USB je přenáší do druhého PC a odtud jdou do centrálního registru do Havany. Tiskárnu sice mají, ale nemají toner. Práci si moc pochvaluje. Zároveň nám i objasňuje, jak je to s vysokými školami - pokud vystuduje, pak má vláda právo ji umístit na 3 roky kamkoliv, kde její místo potřebují - v podstatě umístěnky.

Na večeři jdeme k poetovi, dáváme si chobotnice (chci ochutnat všechno), ale nejsou o moc lacinější než včerejší drahý paladar. Pan poeta se opět předvádí, opět cukrová třtina mačkaná do pusy (naštěstí nás si už pamatuje ze včera, takže my už nemusíme), znovu básničky na zadaná slova. Dále ukazuje, jak mu tam lezou ohrožení polymiti (šnečci) po nějaké kytce, ukazuje, jak žerou banány z ruky natřené banánem, říká, že se dožívají dvou let. Pak přednáška o kakau - dává ocucávat semena, pak také líčí, že semena se suší na slunci, poté praží, ručně se z nich vymne slupka a vnitřky semen se melou. Tvrdí, že kakao je strašně výživné, nápoj se připravuje z 1 lžíce kakaa a litru mléka a dospělý z toho dokáže pracovat 8 hodin.

Pak vypráví, v čem spočívá, že je poeta, o soutěžích poetů o improvizaci. Začíná se už moc předvádět, s jedním párem tam začíná hrát nějakou hru, platíme a jdeme. V Casa de la cultura dnes nehrají, takže jdeme spát.

14.4.2011 Zpět do Guantánama

Ráno dostáváme od paní bytné doporučení do Santiaga a vyjíždíme. La Farola po ránu - výhledy už nejsou nijak lepší než při večerním přejezdu, jen naháněči asi ještě spí. Potkáváme chlapíka, jak sváží plný vozík dřeva po poměrně prudké silnici na vozíku s kovovýma kolečkama (ložiska na tyči), brzdí to jen kusem pneumatiky, na kterou šlape.

Když dojedeme k moři, vydáváme se prozkoumat ještě nejvýchodnější cíp pobřeží - cesta je poměrně stejná jako dříve, původně jsme se chtěli koupat a odpočívat, ale pláže jsou bez stínů. Projíždíme asi 2 vesnice, v jedné perou ženské prádlo v řece, ale je nám hloupý je fotit. Také jsme tam viděli solární panýlek. V jedné vesnici se stavíme, dáváme teplé pivo, procházíme kolem školy. Cestou zpět se stavujeme na pláži u Cajobabo, stín tam taky není, ale je pod mrakem, takže rychlé koupání a začíná mrholit. Kolem auta se nám promenáduje asi nějaká užovka, cca 1 m dlouhá a dost rychlá.

Jinak už nic moc zajímavého. Vracíme se do Cajobabo, ale campismo je plné - co bychom taky čekali. Doporučují campismo směrem zpět na Santiago. Oběd si dáváme v paladaru u campisma, pán nám nabízí ilegal nocleh, ale ještě je relativně brzo, takže odmítáme. Zkoušíme v následujícím campismu, místo mají, paní nám jde ukázat pokoj - no pokoj - ratejnu s palandama, když vidíme ty příšerné dolíky v matracích a jejich letitou špínu, rozhodujeme se, že jedeme dál.

V záloze máme ještě náš známý hotel v Guantánamu. Cestou se ještě stavujeme v San Antonio del Sur - malé městečko plné života, na náměstí si dáváme 2 kafe a dva koláčky a ačkoliv bychom už měli být staří mazáci, znovu nějak nepobíráme ceny - nějak jsme nemohli uvěřit, že za 2 kafe a 2 koláčky dáváme 3,5 národního pesa, tj. asi 3 Kč. Pro velký úspěch si to dáme ještě jednou dokola a pokračujeme do Guantanáma.

Znovu hotel Guantánamo. Odpoledne jsme vlezli na náměstí do hezké kavárny pro místní, nabízejí asi 10 druhů kafe, napoprvé jsme se moc netrefili a dali jsme si nějaké kafe s peprmintkou, podruhé já kafe purro (moc dobré), Jirka americano (nic moc). V kavárně se ale točí hromada místních obyvatel včetně zajímavých postaviček, je moc hezké to pozorovat. Večer na náměstí venku hudba, představují zasloužilé obyvatele a revolucionáře z města a místního elegána černocha. Tančí zase hlavně staří černoši a malinké děti v publiku. Místo večeře chceme jen něco malého - napotřetí nás mladý nahaněč zavede přes černý dvůr do místní hospůdky, kde si horko těžko vymůžeme jenom chicharritas a pivo, na které docela čekáme. Pak chce 5 CUC, což odmítáme, a postupně po dohadování mu dáváme reálných 3 CUC a je spokojený. Na noc zase koktejly v baru.

15.4.2011 Santiago de Cuba

Vyspali jsme se, pak cesta do Santiaga. Doporučená bytná není doma, vydáváme se na průzkum cesty na letiště. Poblíž letiště by měl být podle průvodce úžasný ostrůvek s rybářskými domky a krásným kostelíkem na vrcholu. Ostrůvek najdeme, přívozem na něj dojedeme, ale hrůza - obyvatelstvo i ostrov totálně zdegenerované turisty - všichni žebrají, nabízejí, dorážejí, kostel je prostě nabílená stodola se zvonkem v průčelí. Zklamání jak z ostrova, tak z lidí.

Zajímavá je pouze návštěva školy (80 dětí, 15 učitelů), na kterou nás cestou ke kostelu pozve informatik - ukazuje nám třídu, kde je velká televize a tvrdí, že učitel vůbec nemusí učit, jen dohlíží, aby děti dávaly pozor a vyučování probíhá v televizi z Havany. Doma si ověřujeme u Greter, že je to opravdu tak - mají to vzdělání opravdu pod kontrolou. A ty děti od první do třetí třídy u sledování televize hlídají starší děti, asi 15 leté. Dále předvádí počítačovou učebnu s cca 8 počítači a jednou jehličkovou tiskárnou, prý používají Linux, protože je zadarmo, ale pak jeden stroj spustí a nabíhají WinXP, po startu také NOD - nijak se netají tím, že verze je nelegální.

Přístup na internet

Ptáme se na internet - děti na první stupni internet nepotřebují, na druhém někde jen kubánský intranet a možná na univerzitě mají někde plný přístup. Za návštěvu chce opět příspěvek na chod školy. Přívozem jedem zpět na pevninu, ještě zkoušíme kolem pevnosti hledat přístav, ale nenacházíme nic, takže zkoušíme, jestli už se vrátila bytná. Doma stále není, proto jdeme do města - moc nadšení z něj nejsme, celkem bezduché město, na náměstíčkách hodně hrají domino a dost s u něj vztekají.

Už také pro jistotu sháníme nocleh, zamluvili jsme si i jeden hezký za 25 CUC, ale když jsme se vrátili pro auto, bytná už byla doma a odchytila nás, takže zůstáváme tam. Navečer také přebalujeme tašky a vyklízíme auto, zítra ráno ho odevzdáváme a odlétáme do Havany. Paní bytné na místě necháváme toaleťáky, kafe, mlíko, prací prášek, instantní polívky, sojové suky.

Večer ještě procházka po náměstí a okolí, antikvariát, a hudba v casa de la Trova, ale jdeme na jinou hudbu. Zde se s námi dává do řeči moc sympatický mladík, kecáme s ním asi hodinu. Poté na chvíli odchází, škoda, že jsme mezitím neodešli. Když se vrací, začíná totiž standardní žebravá písnička - má doma dítě, potřebuje pro něj sunar a nemá na něj. Po nás chce, abychom šli s ním a sunar mu koupili. Jirka se s ním chvíli dohaduje, že by měl spíš pracovat než žebrat. Nakonec mu 5 CUC dáváme, ale výměnou za 2 CD s nějakou afroamerickou hudbou (už dříve říkal, že pomáhá mladým skupinám prorazit). Jirka při focení náměstí narazí na černocha hrajícího šachy, který umí obstojně česky, protože pracoval v JH. Nakonec chce pivo, ale nedostane.

16.4.2011 Přelet Santiago - Havana

Odjezd na letiště Santiago, odbavení zavazadel, vrácení auta - nikde žádný problém, jsme zde zbytečně brzo. Na letišti v Santiagu sledujeme v televizi mohutnou demonstraci (spíš manifestaci) v Havaně. V letadle nám pán nabízí místo u okna, při startu a při přistání se mi podezřele kouří zpod sedačky, ale nesmrdí to a letadlo se nezřítilo. Taxi v Havaně z letiště za 20 CUC do hotelu Lincoln, kde jsme spali první noc. Taxíky mají jen Lady, Jirka je zklamaný, řidič ho chlácholí, že Lada je taky antikvární.

Projíždíme Havanou, venku je velký provoz, protože před chvílí skončila velká demonstrace na Plaza de la Revolución - řidič taxíku nám vysvětluje, že se slaví porážka kontrarevolucionářů na pláži Giron. V hotelu platíme 32 CUC za noc. Pokoj se zdá na první pohled lepší, než při příjezdu, ale záhy zjistíme, že záchod se nenapouští. Povolaný pán v kravatě se v něm chvíli vrtá, poté pro změnu záchod protéká trvale. Jirka si to musel opravit sám. Sprcha je taky obdivuhodná, je z ní pouze hadička. Máme celé odpoledne, vydáváme se na průzkum Havany směrem na východ od Prada. Kontrasty jsou neuvěřitelné, procházíme celou řadou neuvěřitelně živých, ale zdemolovaných ulic. Havana žije na ulici. Policajti nás varují, abychom si dávali pozor na foťáky. Kupujeme si ve stánku ananas a v krámě rum, který odnášíme do hotelu, kde si dáváme menší přestávku, ananas, sprchu, rum a vyrážíme na Malecón. Proti živým uličkám je to trochu nuda, lidí je tu hromada, ale v podstatě jen posedávají po zídce. Čekáme na západ slunce, který nakonec jakž takž přišel a vyrážíme do již předem vyhlédnuté restaurace na Avenida de Italia na výbornou večeři - krevety. Poté ještě jednou procházka ke kapitolu a divadlu a spát.

17.4.2011 Havana a odlet

Spíme dlouho, pak snídaně v hotelu a Havana směr západ od Prada - Habana Vieja. Je pravda, že tady je jakási snaha dát ty památky trochu do pořádku - asi tři náměstí a asi dvě ulice, ale díky tomu tudy proudí jen turisté, místní tu moc nejsou a je to nuda. Vše je zaměřené jen na turisty, připadáme si jako v Praze na Staromáku. Restaurace neuvěřitelně drahé. Cestou ještě okukujeme hlavní nádraží, zvenku hezká budova, zevnitř prostě nádraží.

Zajímavé je, že všichni nosí palmové lístky - je neděle na začátku velikonočního týdne, lístky jsme viděli i v kostelích, předpokládám, že je to něco obdobného, jako s u nás před velikonocemi nosily do kostela světit kočičky a tady se světí palmové listy. Odpoledne si mi Jirka daruje k narozeninám půlhodinovou jízdu starou růžovou amerikou - kabrioletem, trochu nevýhoda je, že jsme zapadli do sedaček až po uši a za jízdy dost mizerně viděli.

Kolem 16.00 zase krevety v té samé restauraci na Ave de Italia. Potom sprcha v Lincolnu (jsme už od rána odhlášení, jenom tam máme tašky, zkouším ukecat sprchu, paní recepční za 5 CUC volá šéfovi, jestli je to možné, šéf svolil, takže máme sprchu na poslední chvíli - dáváme jí za to pro dceru zbytek dárků, domů to nepovezeme).

Taxi na letiště - objednáno recepční v hotelu, kde máme od rána zavazadla. Na letišti jsme včas, je třeba říct, že odletová hala vypadá mnohem líp, než příletová. Všude ale čekají fronty - na odbavení zavazadel, na zaplacení letištního poplatku, na pasové odbavení. Zavazadla i poplatek jsou v pohodě, fronta jde celkem rychle, ale pak snad hodinu a půl čekáme na odbavení naše - stejná procedura jako při příletu - nafocení obličeje kamerou, zřejmě kontrola, že na pas odjíždí stejná osoba, jako přijela.

Začínáme být lehce nervózní, začínáme si počítat, kolik času zbývá do odletu, kolik trvá jeden člověk, zdá se, že by to mohlo vyjít. Jenže asi 25 minut před odletem letadla úřednice v naší frontě odejde. Snažíme se přesunout do jiné fronty, tam nás úředník vykáže. Všude kolem pobíhá hromada úředníků s vysílačkami, u každého se pokoušíme domoci, kdy už někdo přijde, ale všichni melou totéž - střídání směn, musíme čekat, případně se s námi nebaví vůbec.

Po nějakých 10 minutách přichází nějaká úřednice, drahnou dobu postává před budkou, než vstoupí, poté to nekonečně dlouho trvá, než se přihlásí a pak konečně začíná znovu odbavovat. Poté ještě kontrola příručních zavazadel a do letadla vbíháme asi 5 minut před odletem. Ale AirFrance podobné procedury asi zná, protože čeká i na ostatní cestující, kterým se ještě nepodařilo projít. Takže letadlo by nám asi neuletělo.

Odlétáme s menším zpožděním, po večeři se snažíme trochu spát, cesta domů je výrazně kratší než tam - do Paříže to dělá 2 hodiny. Z Paříže do Mnichova jsou krásné pohledy na krajinu, hlavně na ještě hodně zasněžené Alpy. V Mnichově nekonečné čekání (máme rezervu 5 hodin, dřívější letadlo jsme si netroufli zabookovat, protože letělo asi hodinu po příletu z Paříže, ale bývali bychom ho stihli - kdo to mohl vědět).

V Ruzyni si nás vybrala celní stráž, naštěstí se to odbylo jen slovním vysvětlením, že rum a doutníky vezeme do limitu a mušli máme jednu a koupenou. Kdyby nás probrali, možná bych měla se svými mušlemi a korálovými kameny problém, přestože bylo všechno nasbírané na pláži a omleté. Pár dní potom jsme viděli ve zprávách, jak někoho právě v Ruzyni o tyhle věci obrali a měl z toho problém.

© Jiří Koudelka, DatJbc