Kuba ze západu na východ (2011) - 1. týdenV dubnu 2011 jsme podnikli téměř třítýdenní cestu po Kubě, od západu na východ, od severu na jih, jak to kdo chápe. Jeli jsme sami dva se ženou, přestože jí se zpočátku jenom ve dvou nechtělo - přece jen - byly tu nějaké obavy o bezpečnost. Ukázalo se však, že naprosto liché. Kuba je pro turisty v latinské americe bezpečnou zemí. Nechcete-li číst celý článek, pak je zde:
|
|
Příprava domaZ Čech jsme měli zajištěné pouze letenky na Kubu a zpět, rezervované auto v Havaně s možností ho vrátit v Santiagu de Cuba, a letenku místními aerolinkami ze Santiaga zpět do Havany. Z noclehů jsme měli pouze první noc v Havaně po příletu v laciném hotýlku v centru. Zbytek jsme řešili denně operativně, podle toho, kam jsme se dostali a jak se nám chtělo. Doma jsme podle dvou bedekrů a dostupných článků na internetu vytipovali místa, která bychom chtěli navštívit, pokusili jsme se připravit podle dostupných informací na různé nepředloženosti, které by nás mohly potkat, nastudovali jsme fungování dvojí měny (stejně jsme to pořádně pochopili až po týdnu na místě). Ujasnili jsme si principy, co chceme vidět: karibské pobřeží, přírodní parky, koloniální města, Havanu, vesnice, skutečný život lidí, pokud možno taky mimo turistické oblasti, a s lidmi jsme chtěli mluvit, co nám naše španělština dovolí. Hlavně jsme si ujasnili, že chceme spát především v casas particulares, tedy privátních pokojících u lidí doma. Ne v hotelech. To proto, že jsme chtěli opravdu blízko k lidem. Ke španělštině: učíme se oba od září, a jedeme na konci března. Takže nějakých 6 měsíců výuky jednou týdně s privátním (skvělým) učitelem Radkem. Samozřejmě vlastní příprava co to dá: učebnice, poslech z MP3. No, uvidíme. Jak to dopadlo: skoro všude, kromě jednoho městečka, jsme se dohodli na všem, co jsme potřebovali. Hlavně, když jsme všem říkali, aby mluvili pomalu a v jednoduchých větách. Jinak té jejich rychlosti se prostě nedá rozumět. Dokonce jsme byli ve dvou schopní třeba i občas pokecat o něčem jiném, než co chceme k večeři a kolik co stojí. Mluvili jsme o školství, o zdravotnictví, o emigracích, o autech, o Čechách, o přírodě, o turistice … V jednom městečku (Gűines) však na ulici i v domácnosti při ubytování mluví všichni tak, jako by snad měli logopedickou vadu, k tomu všemu. Tam jsme si tedy fakt nepokecali - byli jsme rádi, že jsme se vyspali a najedli. Trasa po Kubě
31.3.2011 Přílet na Kubu, vyzvednutí autaLetíme z Prahy přes Mnichov, Paříž do Havany. Na letišti zažíváme šok z tmavého otlučeného a snad i špinavého prostředí příletové haly. Každého jednotlivě si fotí webovou kamerou do databáze. Po východu se zavazadly je další šok z nahuštěné malé haly, kde je v několika stáncích cestovní kancelář, půjčovna aut, směnárna, prodejna map a ještě asi něco dalšího. Nicméně vouchery nám skutečně laxní pracovníci promění v sadu pochybných papírů, kde se nám daří vyluštit rezervaci na auto, nocleh na první noc v hotelu Lincoln, a číslo letu Santiago - Havana, až se budeme vracet. Půjčení auta je kupodivu bez problémů, paní v půjčovně velmi ochotně snáší a trpělivě opakuje všechno, protože že je to moje první živá mluva ve španělštině. Předání auta před halou je velmi rychlé, chlapík neochotný, už chce vypadnout, už je tma, stihnul jsem jenom horko těžko obejít auto, že není viditelně bourané, a že jsou rozumné gumy se vzorkem a že svítí světla. V kufru je kolo, hever a klíč na kola. Je to Seat Altea, najeto 120 tis, ale v pohodě, s klimatizací a alarmem. Problém je ve směnárně, kde paní s extra dlouhými nehty má problém s násobilkou. Měníme jak konvertibilní pesos (tzv. dolary, CUC), tak něco málo místních národních (ještě nevíme, jak je budeme potřebovat). Po relativně bezproblémové jízdě do téměř neosvětlené Havany jsme skoro bez bloudění (ale s pomocí GPS v telefonu) našli hotel Lincoln, kde s naší dosud špatnou španělštinou těžko chápeme, že když není problém s parkováním před hotelem, proč chce po nás za parkování 3 CUC. Není to za parkování, ale za to, že údajně bude celou noc na auto dávat pozor. Ještě vyrážíme asi na hodinu a půl do půlnoci do noční Havany, kde kromě černých chudinských uliček vidíme i spoře osvětlený Capitol a Národní divadlo (Gran Teatro de la Habana). V černých uličkách, první noc, po tmě, ve smradu, v jejich křiku, no, nebylo to to pravé ořechové, ale prošli jsme je. Prvně se setkáváme s naháněči všeho možného - většinou bici taxi nebo mojito. V bufetu kupujeme vodu - 2 velké lahve po necelých 2 CUC a také ze zamřížované pekárny čerstvý chleba - 2 veky za 3 národní (v cca 11:30 v noci). 1.4.2011 Ochutnávka Havany, cesta do Pinar del RíoSnídaně v hotelu (levném, skromném) je poměrně bohatá a překvapivě dobrá, švédský stůl, ovoce, vejce, pečivo, kafe … Dáváme si ještě malou procházku po Havaně a kupujeme vodu v 5l barelech. Rozhovor s havanskou důchodkyní
Před polednem po chvíli motání autem po Havaně (podle GPS, směrovky zásadně neexistují) jedeme po dálnici na Pinar del Río. Původně jsme chtěli jet podél moře do Viňales - to by bylo na celý den cestování, ale protože je pátek a továrna na doutníky je o víkendu zavřená a v pátek jen do tří, vyrážíme po dálnici přímo do Pinar del Río, abychom ještě stihli exkurzi. Dálnice je vcelku OK, překvapují nás koňské povozy, cyklisti apod. nejenom na dálnici, ale i v protisměru a napříč. Stopování:Kromě toho stopující davy vždy pod stínem mostu, který přes dálnici nevede odnikud nikam - na nájezdy na mosty už nezbylo, polní cesty ústí na dálnici vždy vedle mostu - nájezdu. U každého stopujícího hloučku je uniformovaný úředník (béžová uniforma - původně jsme si mysleli, že jsou to policajti, ale pak nám bylo vysvětleno, že tuto barvu uniforem mají oficiales). Někdy jsou úřednici dva, někdy úředník a policajt. Zapisují, kdo zastaví a kdo ne - existuje totiž povinnost do neobsazeného auta brát stopaře. Turisté s červenými značkami na autě tuto povinnost nemají. Přesto, že jsme připraveni, poučeni z průvodce, při příjezdu do Pinaru se jako začátečníci (a jsme začátečníci) necháváme lapit klukem na kole (Michel), který tvrdí, že centrum je uzavřené z důvodu večerní Salsa fiesty. Není to pravda … Přistupujeme na jeho nabídku, a místo do tabákové fabriky bez foťáku jedeme s ním na tabákovou farmu. Sice nevidíme komplet výrobu doutníků, ale místní agronom inženýr nám skvělou školní španělštinou vysvětluje komplet proces práce s tabákem a výroby doutníků. Vidíme sušárny a učíme se kouřit. Nakonec kupujeme 20 doutníků jako dárky. Prodáváte tabák?Na logickou otázku, jestli farma taky prodává doutníky výrobcům tabáku, dostáváme ještě logičtější odpověď: tady všechno patří vládě, a my jsme socialistické družstvo a já jsem zaměstnanec vlády … my nic nikomu neprodáváme. Ačkoliv v okolí má být půda nejlepší pro tabák a je to místo tabákem světově vyhlášené, tak na polích se nám zdá, že tabák dost zkomírá - rostliny jsou slaboučké, zažloutlé. Podle filmu Ztracené město jsme si je představovali jako silné, zelené, skoro dva metry vysoké rostliny. V okolí Viňales jsou to dost chcípáčci. Ale je duben, hlavní sklizeň měla být podle výkladu v únoru. Takže tohle můžou být nějaké zbytky. Nebo je příliš sucho, což letos podle místních opravdu je. Něco o tabáku:Pěstují se různé tabáky na různé půdě - jiné pro doutníky a jiné pro cigarety. Pro cigarety jsou vhodné půdy hodně minerální, třeba i železité, pro doutníky hodně humózní půdy. Ale i z těch doutníkových rostlin jsou z každé rostliny spodní 2 listy pro cigarety, pak 3x dvě dvojice pro různé síly doutník- čím níž, tím silnější, a nahoře pak slabý dámský doutník (Romeo y Julieta). Doma zjišťujeme na internetu, že to popisují přesně naopak - spodní listy jsou nejslabší, ale nejlépe hoří, prostřední jsou silnější, ale hlavně nejaromatičtější, horní nejsilnější, aromatické, ale méně. Takže bůhví, jak to vlastně je. Rostliny se pěstují ze semen, potom rozsazují. Rostliny se pěstují buď na slunci - ty se používají na vnitřky doutníků, nebo zakryté gázovými stříškami, ty se používají na obal doutníků. Listy se sklízejí postupně, navlékají se za stopky na nitě a přehozené přes cedrové klacky se suší. Po usušení se několikrát fermentují - poprvé v balících, podruhé v sudech, kropí se různými roztoky - včetně kávového nebo medového. Během fermentace se většina nikotinu stahuje do stopek listu, ty se poté odstraňují (vyškubnou), tudíž doutníky jsou téměř bez nikotinu - nežloutnou po nich prsty a zuby jako po cigaretách (do cigaret se řežou tabákové listy komplet, včetně stopek). 5 testů kvality doutníků
Doutník nemá nikotin, protože se z něj dostane s vytržení středního “nervu” tabákového listu. K tomuto “nervu” se nikotin dostane máčením v …? Proto taky kuřák doutníku nemá zničené zuby, ale bílé Typy doutníků
Naháněč Michel údajně studuje 2 rokem VŠ a bude agronomem. Sbírá kladné body ze studia, protože pak mu vláda přidělí lepší místo, a možná bude moct i učit na škole. Stejný nahaněč nás nakonec dovede do první casy s tím, že nás večer v 8 vyzvedne na siestu. Domácí je Palomino, ubytování pěkné, jen je nutné zavírat dveře do koupelny - smrdí odpady. Večeře skvělá, ještě si dáme stranou dostatečnou porti na zítřejší oběd. Kuře, brambory, hranolky, rýže s fazolemi, ovoce … Cena 20 + 8 + 3 (ubytování, večeře, snídaně). K tomu pivo, limo, parkování za 2 CUC, údajně s dozorem. Odpoledne procházka po městě - siesta se nikde nechystá, po večeři čekáme na našeho průvodce marně, znovu vyrážíme do města, žádná siesta se nekoná, ani místní nic nevědí. Prostě to byla učebnicová finta a my blbci na ni skočili. Díky ní jsme taky přišli o exkurzi do továrny na výrobu doutníků, nikde jinde jsme se do továrny už nedostali, naše blbost. Ale ta přednáška na farmě byla dobrá, v každém případě na výuku španělštiny. To byl naopak zážitek pozitivní, a na začátku cesty nás trochu nabil slabou důvěrou v naši španělštinu. 2.4.2011 ViňalesViňales - vyhlídka od hotelu do údolí, pak pěšky údolím od campisma Dos Hermanas. Zde také pomalovaná zeď Mural de la Prehistorica. První den je náročné vedro. V údolí s monogoty je úplně červená země, výhledy moc nejsou, údolí je zamlžené. První voli, koně, ochutnávka guarapa (šťáva ze třtiny) s ananasovou šťávou a rumem ve stodole. Šťávu ze třtiny lisují ve dvou z jednoho stonku rostliny strojem (protahovačkou) na ruční pohon. Ve stejné stodole si také kupujeme čerstvý ananas, cestou zpět si všímáme, že je pěstují jako plotové rostliny kolem ohrad se zvířaty. Campismo je plné, takže jdeme hledat ubytování do Viňales do vsi. Vytipovaná casa je obsazená, ale hned naproti nás berou. Je to asi nejluxusnější, co za celou dobu máme - hned při příjezdu dostáváme čerstvě vylisovaný džus z manga, před večeří dostáváme nápoj podobný mojitu, majitel Aldo ho opravdu umí udělat, dále extrémně bohatá večeře - 3 langusty, rýže, hranolky, rýže s fazolemi, juka, ovoce … nelze to sníst, zákusek odmítáme. Také stolování nádherné - pan Aldo je číšník v restauraci u Mural de la Prehistorica a na nás se vyřádil. Snídaně taktéž skvělá, stačíme si z ní i odnést chleby s máslem a sýrem (jediný na celé Kubě) a banány. Odpoledne už ubytovaní jedeme ještě na sever do přímořské vesnice La Esperanza - krajina po cestě je nádherná - fotíme palmy, kopce, tabáková pole - konečně aspoň trochu k něčemu vypadají. Ve vesnici se na nás hned sesypou naháněči na ubytování a jídlo a dále ještě nějaký bláznivý chudák, který se přilepí na auto a začíná ho čistit vlastním trikem. Ve vesnici není nic zvláštního - plážička v podstatě není - je blátivá, do moře vede dřevěné molo, žádní rybáři. V přístřešku u moře si dáme dopoledne koupený ananas. Šlupky z ananasu si vezmou místní, ještě na vylisování šťávy. Kluk, co zjistí, že jsme z Čech, hned volá rodinu a strejdu, co studoval v Československu … nakonec chce propisku. Cestou zpět ještě fotíme milíře, některé ještě doutnají, chytá nás déšť a po něm krásná duha. Kolem silnice na sloupech se suší velcí černí dravci (mohl by to být kondor krocanovitý), kterých pak vídáme hodně, ale napoprvé jsou pro nás vzácní, takže fotíme. Cestou zpět také bereme první stopařky do Viňales - asi sestřičky z místní nemocnice. Večer procházíme Viňáles, a v hospodě, kde se hraje, potkáváme českou dvojici Janu a Pavla z Brna, co jsou tady na stejnou dobu, ale cestují autobusem - linkou Viazul. Jsou sympatičtí. První a poslední Češi, co jsme potkali. Pak ještě budeme potkávat jeden německý pár, a to je všechno. Jinak tancující a zpívající černoši, mojito… dobrá nálada. 3.4.2011 přes Las Palmas do vnitrozemského GűinesZ Viňales jedeme na Las Palmas po pobřeží, hodně palem v krásné krajině, pořád stavíme. Krajina je také poměrně zemědělská - banány, občas políčka s papajama, ananasem. Cestou poprvé obchodujeme s místními - u cesty nějaký stařík prodává banány - jsou přezrálé a chce za ně nekřesťanské peníze. Pak se nechá ukecat na 10 národních. Při přejezdu hor se zastavujeme v besídce, kde si dáváme banány, hned se k nám přidají vesničané s obvyklými dotazy. Opět znají naše Javy, radí nám cestu dál do Las Terrazas - měl by tam být nějaký NP. Hledání cesty je poněkud náročné, mapa nějak nesouhlasí s terénem, na každé křižovatce se pokoušíme ptát na cestu. Nakonec v parku prší a nechce se nám platit vstup, tak to vzdáváme a jedeme přímo přes dálnici na Artemisu, kde nám v hledání cesty pomůžou 3 stopaři. V Artemise je kouřící cukrovar, jedna stopařka se zajímá, kde budeme spát, ale ještě kousek popojedeme. Banánové plantáže - fotíme, okolojdoucí chlap s mačetou skosí celý banánovník, aby nám mohl dát trs zelených banánů burro (na vaření, smažení). Odpoledne zastávka v asi pátém městečku Gűira de Melena, je hodně chudé (ale které není?), okraje městeček se nám zdají extrémně chudé. Jsme mimo turistickou oblast. V centru městečka se baví mládež a je to zajímavé. První nákup v kubánském potravinovém obchodě za kubánskou měnu (sušenky, limo) - neuvěřitelně lacino. Horko těžko na poslední chvíli před setměním dojíždíme do městečka Gűines, kde se sice chystá večerní zábava, ale my nemůžeme sehnat ubytování. Značky casas jsou červené a znamenají, že pronajímají verandu pro prodejce, a ne pokoje na noclech. Pak se dozvídáme, že červená značka také znamená, že smějí ubytovávat jen Kubánce. Ubytování na černoNakonec po mnohém ptaní nás vezme ženská, co smí ubytovávat pouze Kubánce, ale musíme přijít až za tmy, auto dát jinam, soused za rohem pohlídá, a ráno ještě za tmy bez snídaně vypadnout. Nikdo nás nesmí vidět, hlavně ne z CDR - výboru na obranu revoluce. Ženská mluví tak příšerně, že nejsme schopní dohodnout skoro ani večeři. Vůbec ve městě při ptaní na cestu všichni mluví děsně, připadá mi, jako by měli logopedickou vadu. Nikde jinde to nebylo s domluvou tak špatné. Večer příjemný mumraj, hudba, pití na náměstí, je to mimo turistické trasy, tak si nás nikdo nevšímá a je to čistý kubánský ruch. 4.4.2011 Ranní pohoda v odlehlém městečku, poloostrov Zapata, Playa Larga, krabiRáno na náměstí totéž, krásný ranní pondělní ruch, děti do školy, doprava do práce, kupování novin Trabajador - fronta u stánku a hned dychtivě čtou, jakých úspěchů zase dosáhli … Na náměstí k dostání koblihové kroužky polité nějakou sladkou vodou (rosquitos), sendviče (panes), kafe v neuvěřitelně mrňavých šálcích, zmrzlina, zelenina. Snídáme na náměstí na lavičce jen chleba a rajčata - zastavuje se s námi nějaký starší pán a líčí nám, že je vystudovaný agronom a jaká jsou výborná a zdravá kubánská rajčata. Když se vynadíváme, jedeme na Playa Larga, kde dohodneme exkurzi na ptáky. Na průvodce budeme čekat hodinu (bez průvodce se nesmí), tak zatím v paladaru dáváme skvělý oběd na výbornou cenu - kotleta s rýží, smažené banány, pití - celkem asi za 120 pesos národních (asi 100 Kč za oba). Bez průvodce se jet nedá, je to za závorou. Ujišťují nás, že velké ptáky uvidíme, ale jako blbci jsme se nezeptali, z jaké dálky. Zatímco v Mexiku jsme měli velké ptáky jako na dlani z pár metrů, tady jsou sice plameňáci, pelikáni a brodiví vodní ptáci, ale většinou na 100 a více metrů, těžko i s dalekohledem a 300 mm objektivem. Cenu 10 CUC na osobu s vlastní cestou autem 23 km tam a zpět považujeme za podvod. Navíc průvodce v autě pospává …Cestou vidíme první velké kraby - jsou hnědí, průvodce nám říká, že se dají jíst. Jednoho z nich fotíme, schová se před námi pod auto. Vyháníme ho klacky, abychom ho náhodou nezajeli - vzhledem k tomu, jak je to na Kubě s kraby, jsme museli průvodci připadat dost legrační. Při odjezdu s Playa Larga vidíme na silnici červeného kraba, hned ho fotíme … nevíme, co bude následovat, okolojedoucím autům musíme být dost k smíchu, když se pachtíme kolem jednoho kraba. Pokračujeme poprvé cestou podle Karibiku - nádhera - stavíme u malinké pláže z ostrých kamenů, ve stromě nacházíme dalších asi 8 krabů a běháme kolem nich s foťáky. O pár km dál spíme v Playa Giron u profesora Maria. Ubytování skvělé v klidné postranní uličce, odpoledne kafíčko, večeře výborné mariscos v zahradním altánu. Před tím ještě polévka podobná bramboračce, ukázky zeleniny - malanga, berenjena (lilek), aji (papričky). Mario je profesor a dobrý kuchař. Učí na večerní škole pro pracující. Jeho žena učí fyziku a není doma. Ptáme se na domky - jsou to jejich domky, patří jim, proto mají zájem se o ně starat. Pokud někdo domek nemá, dostane velmi laciný nájem ve státním domě a po nějaké době (asi 20 letech) si ten byt snad může odkoupit. Ty domy ale podle toho vypadají. Miliony krabůJedeme na pláž - krásná pláž s bílým pískem, palmy, stromy - naprostý karibský kýč. Poprvé sbíráme korálové kameny, hromady mušlí i větších - Jirka straší, že se určitě nesmění vyvážet (mimochodem po návratu jsme několikrát četli na internetu, že opravdu nesmí a jsou za to dost pokuty). Za soumraku začínají z křoví vylézat kvanta krabů (červení, žlutí) a směřují k moři. Fotíme jak o život snad hodinu, a pak jedeme na západ slunce asi 4 km zpět nad vesnici na západ slunce. Na silnici už jsou statisíce, snad miliony krabů - křupou pod kolama a nedá se nic dělat. Musíme přes ně jet, nejsme jediní, místní taky jezdí. Ještě nevíme, jak dopadneme … Kromě západu slunce fotíme taky kraby obležené pobřežní skály. Jsou to zemní krabi, kteří celý rok žijí v křoví a v lese v zemi, nejsou vidět, a jednou ročně v závislosti na ročním období (duben), fázi měsíce a přílivu lezou do moře, aby vypláchli vajíčka, která mají na prsou. Malí krabíci se vyvíjejí v moři a poté putují zase zpět na břeh. 5.4.2011 Cienfuegos, Trinidad, pneuservisStejně dobrá snídaně. Mariovi dáváme trs banánů, který jsme dostali předevčírem - jsou na vaření (pečení) a jsou zelené - pro nás nejsou k ničemu, prý v autě nedozrajou. Pro Matěje dostáváme minci 3 pesos s Che. Že prý je platná, ale je jich málo v oběhu a je žádaná. Jedeme na Cienfuegos - doporučení od Carol. Již před městem se prudce zvyšuje množství komunistických hesel. Město má naleštěnou jednu třídu, obchody, mramor, a náměstí s budovou krajského centra komunistů, kde se nesmí fotit a která jako většina komunistických budov nemá žádné označení. Ale hlídač na dotaz sdělí, co v budově je. Město nás neuchvátilo. Kupujeme 2 CD po cca 5 CUC, chceme typickou kubánskou hudbu, ale taky nic moc. Pokračujeme na Trinidad, ale značení je špatné. Hned za Cienfuegos nevíme, kam odbočit, a dohadujeme se. Do auta se cpou dva černoši, nebo hodně tmaví mulati. Že už čekají 2 hodiny na slunci, autobus jede jenom 2x denně. Šárka nechce, protože chceme často stavět u moře, ale bereme je s tím, že budeme cestou zastavovat a fotit. Nakonec fotit není co, ale aspoň mluvíme (jsou jedni z mála stopařů, kteří chtějí mluvit - vysvětlují nám např. jak je to s SPZ na Kubě, jak tam v zálivu chovají krevety, konečně si děláme jasno, že camarones jsou vlastně gambas a tudíž krevety) - pracují na rybářské lodi, vždycky 6 dní na moři a 5 dní doma. Teď jedou domů. Nabízejí casu u strejdy. Máme strach se nechat nachytat, ale nakonec dobře. V Trinidadu nás zavedou přímo před dům (údajně strejdy), kde si hned zajistíme ubytování. Ale hned při vystoupení z auta jeden z nich nastraží ucho, a silně uchází kolo - sotva jsme dojeli před dům. Do dvou minut je kolo prázdné. Dáváme rezervu (oba pomáhají) a s nimi jedeme do pneu servisu. Hned nás přednostně berou a oba servisáci makají. Zatímco fotím pneu servis se středověkou výbavou (spíš tedy bez výbavy), Šárka má hodinovou lekci španělštiny s těmi dvěma průvodci (ke konci už nemůžu, mluví se úplně o všem - o dětech, o práci, kolik co stojí u nich a u nás, o škole - od kdy chodí děti do školy, jaké jazyky a kdy se učí neustále se špičkují, že jsou paroháči, že ty děti nejsou jejich atd, domů viditelně nepospíchají, vydrží tam s námi až do konce). Když vyndáváme a uklízíme rezervu, zalíbí se jim Jirkovy boty a hned vyjednávají, že by je koupili, nechápou, že máme na 14 dní každý 3 boty, oni mají jedny na všechno. PneuservisV kole je hřeb z podkovy, a 5 děr od krabích klepet. Spravují (stahují a obouvají) nadvakrát. Jeden krab je ještě zalezlý v podběhu auta, vydržel tam pár set kilometrů. Pokud je to pravda, měli jsme štěstí - stává se, že na pobřežní silnici v době krabů zůstanou i auta se všemi pneumatikami píchlými. Pneu servis je extrémně drahý - za 2x stažení, nazutí a 6 záplat dáváme 69 CUC. Údajně proto, že mají licenci pro cizince (proboha, na základě čeho?) a že materiál na opravy je z dovozu z USA (to věřím, v tom bordelu ty záplaty a lepidla jsou fakt z dovozu a vymykají se všemu ostatnímu). Čím ale potom spravuje svoje kubánské gumy? Ale jsme rádi, že jsme to měli bez hledání, zařízené, s pomocí místních...berou si od nás mail, prý napíšou, Jirka jim dává nějaké spropitné za ochotu. Dostáváme opravdu veliký pokoj s 3 postelemi, v krásném koloniálním domě, přístup na terasu v patře a nad terasou je ještě mirador na město - bohužel ten je nezastíněný a bez židlí, takže tam dlouho nevydržíme. A to za 20 CUC (věříme tvrzení, že normální cena je 25 - 30 za tenhle pokoj, ale jeden ze stopařů nám vyjednává lepší cenu za to, že jsme je vzali. Bereme hned 2 noci, chceme tady podle plánu zůstat. Po opravě auta si dáváme trochu oddechu na verandě. Odpoledne v uličkách Trinidadu - jako první narážíme na knihkupectví - paní nás zvou dovnitř, nejprve se vyptávají, pak nám nabízejí přepestrý výběr knih s Che, Fidelem atd. Když se omlouváme, že umíme špatně španělsky a nerozuměli bychom tomu, tak donesou odněkud Malého prince a nějaké jiné pohádky, že ty jsou jednoduché. Nic jsme nekoupili (doma mi Bára vynadala, že Malého prince jsem si měla koupit, že je opravdu jednoduchý, takže trochu lituju), dáváme jim pohlednici od nás a jsou nadšené. Procházíme stánky a kupujeme náušnice pro Báru a SPZ pro Jirku, na ulici kupujeme od pána z kýble banány, poté zkoušíme nějaké jídlo - chceme jen rýži s fazolema, kterou si nakonec dáváme v ne moc vydařeném paladaru. Navečer zastavujeme u pouliční kapely. Tradicionály hraje skupina fakt pěkně, na samo-domo nástroje (třeba i z koňských čelistí), bubínky a kytaru. Nabízejí CD za 10 CUC, což jednoznačně odmítáme (cena oficiálních z Cienfuegos je 4-5 CUC). Tak chtějí aspoň spropitné do klobouku - dostávají 1 CUC a nadávají jako špačci, cítí se uražení. Ale za těch 10 minut, co jsme je jako jediní poslouchali, to určitě stačí. Večer trávíme ve 2 hospodách, uvnitř a venku u kostela, kde se hraje a tancuje, je to příjemné. Procházíme ulice Trinidadu, po krátkém večerním dešti. 6.4.2011 Moneca Iznaga, Topes de Colantes, TrinidadRáno jedeme směrem na východ do Moneca Iznaga, kde je stará plantáž - dům je předělaný na luxusní restauraci, atrakcí je stará věž, z které hlídali otroky na třtinové plantáži. Věž je zajímavá a šetříme 1 CUC/os za vstup, protože ženská si zrovna odskočila. Ale okolí věže je příšerně turistické. Vnucují hlavně vyšívané ubrusy. Knihy od Fidela - záruka kvalityPříhoda z pultíku s knihami před hospodou: mají tam samé Che, Fidely (sebrané spisy) a ještě tak Hemingwaye. Jako zlatý hřeb je Fidelova knížka “Obama y el imperio” - kdo ji asi napsal, když celou domu, co je Obama prezidentem, Fidel skoro (nebo úplně?) umírá? Když to prohlížím, tak prodavačka říká: kupte si tyhle sebrané spisy Fidela, ale zvolte tohle druhé vydání, to je komplexnější. Říkám, že neumím natolik španělsky, abych to mohl číst. A ona od srdce odpoví: to nemusíte číst, ale hlavně to musíte mít doma. Když si to tak zpětně promítám, možná má pravdu - kdo má u nás v knihovně takový skvost v originále … Po obědě jedeme na druhou stranu Trinidadu, na západ, kde z hlavní silnice odbočujeme do hor a stoupáme asi 750 m do …. Silnice je opravdu prudká, někdy až na jedničku. Zajímavé jsou extrémní asfaltové vlny na silnici. Končíme v Topes de Colantes u hotelů. Pěšky sestupujeme asi 350 výškových metrů k vodopádu džunglí, která není až tak zajímavá. Vodopád taky ne, ale koupeme se v pěkné tůni ve sladké vodě. Vstup včetně džusu je 6,5 CUC na osobu. Od posledních rozestavěných a 15 let nedokončených hotelů dolů je kopec jako hrom, Šárka nechce dolů jet autem, že to neubrzdíme a nevyjedeme zpátky. Nakonec jo. Fakt je, že na více místech zjišťujeme, že vynález serpentin na Kubu pronikl jenom částečně. Často staví silnici přímo proti kopci se sklonem, který by v Evropě asi neprošel. Dolů z hor do Trinidadu bereme 2 černochy stopaře, učí ve škole, která je v téhle horské vesnici v budově hotelu. Má neuvěřitelných několik desítek dětí, a to jenom z téhle vesničky. Odpoledne se jedeme koupat na příjemné plážičky u vychvalované pláže Ancón. Cestou na pláž chceme brát benzín, ale nemají, prý bude až od 17.00 ... Ani v blízkosti hotelu není vůbec nikdo, natož pak na malé pláži stranou. Přesto je tam parquero, který chce CUC a nabízí škeble. Z 3 CUC smlouváme na 2,50 za velkou škebli, která snad je odpadem z kuchyně - má navrtanou dírku, aby dostali ven toho živočicha. Ale potvrzení pro celníky, že jsem ji koupili, samozřejmě nemá. Takže jestli se to fakt nesmí vyvážet, tak ty předchozí mušle jsou jen směšné hračky. Ještě si aspoň říká o dárky pro děti - dáváme mu nějakou propisku a nálepky. Pak ještě obdivuje, že máme v autě několikery boty - stejně jako stopaři nemůže pochopit, že máme sandály, bory do vody a boty do hor - on prý má jen jedny a ty má na všechno. Navečer se ještě stavujeme podívat na průvodcem doporučované druhé centrum Trinidadu, které není turistické, ale žijí v něm Kubánci. Abychom pořádně nasáli místní atmosféru, dává si Jirka v místním špinavém bufetu pivo, mezi samými černochy. Výčepní se tváří, jako by si u ní cizinci běžně pivo nekupovali, kouká jako na exota ... Také se jdeme podívat na vršek nad Trinidadem na zříceninu kostela - je to jedna velké hrůza a navíc jsou kolem poměrně agresivní žebračky - neustále nám vnucují na výměnu pesa s Che za CUC, přitom ale mají na blůze připnuté pouzdro s mobilem. Nakonec ale žebrají o cokoliv - propisku, mýdlo... o mýdlo se žebrá poměrně často. Okolní uličky jsou ale opravdu kubánské, zase je na nich živo, fotíme, kupujeme zmrzlinu za národní. K večeři v case ryba, zase moc dobrá. Večer opět trávíme u náměstí na zahrádce s hudbou. 7.4.2011 Sancti spiritus, Majagua - výslech na místním výboru stranyJedeme z Trinidadu do Sancti Spiritus. Město jako takové nic moc, ale dvě zajímavé věci: z relativně naleštěného bulváru procházíme průchodem do tržnice, kde jsme rázem o století zpátky: zelenina a maso se prodávají ve špinavých stáncích a nápisy o ochraně zákazníka působí jako vtip. Kulturu prodeje mají zlepšit namalovaná prasata za špinavých zdech, u nás to mohlo být tak v padesátých letech. Na zdi také visí váha na ochranu zákazníků. Nedaleko náměstí je otevřený kostel. Průvodkyně z kostela nás žádá o překlad některých vět do češtiny, jako “vítáme vás v našem kostele” apod., aby je mohla foneticky česky říkat svým návštěvníkům. Dlouho s ní mluvíme, je naprosto zažraná do boha, a nic jiného ji nezajímá. Ale něco se stejně dozvídáme: jak je na Kubě bída, jak je tam špatně, že dříve do kostela nikdo nechodil, ale od návštěvy papeže Jana Pavla II. lidi do kostela chodí. Prý dlouho a dobře mluvil s vládou. Má dceru asi 10 let, hned má po ruce její fotky v náboženské knížce, žijí bez manžela, a syn studuje v Německu, kam se oženil. O víkendech si tam vydělává v hotelech uklízením a v kuchyni. Čeká, že ho jednou navštíví. Fotíme si paní před postranním oltářem, a slíbíme fotku poslat synovi na adresu medyasiel@gmx.de. U výslechu (podání vysvětlení)Pokračujeme po Careterra Central. Když už se nám nechce jet, chceme se podívat do vesnice Majagua, která je podle mapy trochu větší. Očekáváme opět vesnický ruch, nebo menší městečko, s pouličním ruchem a pro nás odpočinek při cestě. Sjíždíme ten asi 1 km ze silnice. Vesnice je naprosto k ničemu, jenom šedivý beton a mrtvo. Působí fakt komunisticky a nehostinně. Na konci otáčím, a že si aspoň vyfotím vlaku, která konečně vlaje ve větru tak, aby z fotky něco bylo. Než to párkrát zmáčknu, přibíhá paní, a z její řeči chápeme, že by nás vzala dovnitř budovy na nějaké vysvětlení. Tak říkám - půjdeme tam, bude sranda, necháme si vysvětlit v nějaké síni slávy, jaké jsou ty úspěchy revoluce a socialismu. Jenže není to tak - vysvětlení máme podávat my, a to místnímu šéfovi obce a komunistické strany, který sedí v malé tmavé kanceláři a na stole má Fidela, Raula a nějaké jejich citáty. Budova je totiž něco jako místní úřad - což je vždy také místní komunictická strana. Ve 3 lidech se nás vyptávají, jak dlouho jsme na Kubě, jak dlouho ještě budeme, odkud jsme, proč fotíme vlaku, proč jsme sjeli ze silnice a kde budeme obědvat a spát a kde jsme spali minulou noc. Cítí se dotčeni, když jejich obec nazýváme pueblo (vesnice), protož oni jsou přece municipio (obec), což je trochu víc. Nakonec se dozvídáme, že fotit vlajku sice není zakázané, ale není to přinejmenším obvyklé, tak nás předvedli k vysvětlení. A že obědvat máme ve státní restauraci, ne v soukromém paladaru. Když jsme z úřadu odešli, neměli jsme už vůbec chuť tady relaxovat, a pár kilometrů jsou trvale koukal do zrcátka, jestli nás nesledují. Další zastávka v Ciego de Ávila - město teras nebo verand. Opravdu tomu tak je, architektura pěkná. Upravený bulvár. Navíc hned po vystoupení z auta fotíme nádherné parkoviště bryček a bici-taxi. V restauraci za pár pesos dáváme k obědu Moroz y Cristianos, a smažené banány (plátanos fritos), Šárka potom ještě pizzu u stánku a kafíčka. Na ulici ještě kupujem další 3 přepálená CD, minule jsme se s hudbou moc netrefili. Pokračujeme do Camagűey. Snažíme se najít casu podle průvodce, ale splňuje se to, co v průvodci píšou - město je neuvěřitelná spleť uliček, která měla soužit k zmatení pirátů a navíc každá je jednosměrná. Dost bloudíme, kromě jednosměrek je klíčová centrální jednosměrná silnice překopaná. Inteligentní policie ale stojí s uzavírkou až metr před jámou, a musíme tou úzkou jednosměrkou couvat až na první křižovatku, kde se dá jet jinam. Nakonec zaparkujeme auto u nějakého náměstí s kostelem a jdeme casu dohledat pěšky a doufáme, že se pak k autu dokážeme ještě někdy vrátit. Na náměstí zrovna spouštějí za doprovodu nějakých vojáků a hudby kubánskou vlajku ze stožáru, bohužel o pár vteřin nám to uteklo. Pěšky nacházíme casu, ve které jsme chtěli spát, ale je obsazeno. Černý mladík nás však ochotně vede poměrně daleko do jiné kasy, kde spíme u černošky v tmavém pokojíku. Stejně ochotně s námi jde i pro to opuštěné auto. Nocleh nic moc krása, ale bez problémů. Večeře ryba, večeře i snídaně OK. Večer chodíme po městě, v místních pajzlech je k mání malé pivo za 8 národních. Když na druhém konci městečka vcelku máme dost chození, využíváme nabídky bici taxi a z nabídnuté ceny 3 CUC se během okamžiku dostáváme na 1 CUC a jedeme k divadlu, odkud už to máme kousek. Před divadlem se scházejí lidi na nějaké večerní hudební představení, divadlo je kupodivu osvětlené, lidi nastrojení, tak na to chvíli koukáme. Paní (černoška), u které bydlíme, žije s manželem v Německu, ale její syn tam nechce, tak žije na Kubě u babičky. Paní za ním dojíždí vždy na několik měsíců. Zajímavé bylo parkování v garáži - vedle auta ve vratech asi tak po 3 cm, sklopená zrcátka, a couvání do garáže přes 2 ohromné hrby s úzkým nájezdem, bez zrcátek (sklopená), kdy spojler měl taky tak 2 cm nad silnicí. Ještě, že ta spojka není moje, dostala zabrat. Ale podařilo se, Jirka dirigovaný dvěma ženskými a soudruhem z CDR odnaproti to zvládl napodruhé. 8.4.2011 Camaqűey, posilovna, BayamoRáno procházka po městě Camagűey. Mimo jiné krátká návštěva posilovny, ale fotit není dovoleno, pokud by to nepovolil ředitel. A ten tu není, tak fotím aspoň pravidla provozu posilovny a tři ženský, co tam zajišťují vstup (provoz). Dále návštěva antikvariátu, kde pán má hned navrchu knihu o Masarykovi ve španělštině. Hned mu říkáme, že to byl náš první prezident, je mu to celkem jedno, hlavně že si knihu koupíme. Nejprve si ho s ní ale vyfotíme. Poté přibíráme ještě tenkou knížku od Fidela. Na hlavní třídě se ptáme po CD s klasickou kubánskou hudbou. Kluk má prodejničku, oficiální, a oficiálně na svém PC pálí cédéčka a tiskne k nim obaly na inkoustové tiskárně. Pro nás v té chvíli CD nemá, ale když přijdeme za 10 minut, tak nám 3 CD vypálí. Dáváme za ně 4 CUC za 3 CD. Kolem 11 jedeme dál. Obědváme po cestě v Las Tunas ve státní restauraci, kuře a vepřové s congrí a smažené banány. Všechno dohromady za 4 CUC. Nicméně restaurace se chová tak, jak je popsáno - když přinesou jídelníček, hned nám hlásí, že mají všechno, když si vybereme, tak za chvíli přijde paní, že naše jídlo nemají, vybereme si další a vzápětí nám přijde říct, že vybranou vodu také nemají. Studentky medicínyCestou bereme 2 mladé pěkné stopařky, odhaduju na dvacet, ale jsou studentky šestého ročníku medicíny. Dozvídáme se, že na Kubě je hodně doktorů, protože mají dobré zdravotnictví. A všichni doktoři dostanou od vlády práci. Placení jsou ale jenom o něco líp, než ostatní zaměstnanci, a mají hodně práce a služeb. Nejlépe placená je policie a armáda. Studentka si myslí, že všichni lidi mají práci, a dokonce je to teď trochu lepší, poté, co se smí provozovat malá živnost (prodej malých věcí, ubytování, občerstvení). Jako absolventka medicíny musí nejprve do nemocnice, pracovat pod zkušeným lékařem jako všeobecný lékař (“médico general”), a pak po první nebo druhé atestaci může pracovat i sama třeba v ambulanci (samozřejmě státní). Později se pak dozvídáme, že lékaři jsou jedinou privilegovanou skupinou osob, která si smí ze zahraničí dovézt auto současného typu, ale to jedině za podmínky, že mají za sebou mnohaletou zahraniční misi ve vyjmenovaných zemích, jako je například Venezuela. A to ještě musí být splněny různé další podmínky. Dojíždíme do Bayama, poměrně navečer. Hlavní ulice nás zavede na náměstí, kde u zákazu vjezdu kromě úředníka v hnědé uniformě jsou extrémně agresivní naháněči, kteří vnucují nějaké casy a jeden se drze nacpe až od auta. Musím ho hlasitě a rezolutně vyhodit, naštěstí ne ručně. Pak podle GPS hledáme nějaké casy, a asi na potřetí dostaneme ubytování u starších bílých lidí. Večeři si dneska nedáme, půjdeme do města. Za ubytování chtějí nejprve 25 CUC, ale po námitce okamžitě slevují na 20, abychom snad nešli jinam. Snídaně za 4 CUC je zatím nejslabší, jakou jsme měli. Opět nám navrhují, že bychom si od souseda za 2 CUC měli nechat hlídat auto - soused prý bude sedět na verandě u auta a nebude spát. Přece jen se o auto trochu bojíme, takže svolujeme. Ve městě narážíme na jakousi pionýrskou schůzku, kdy děti jezdí závody kolem plechovek. Všude kolem postávají i posedávají dospělí a prožívají to stejně jako děti. Ve městě je jedna upravená třída, je to první, a možná poslední tak nějak rozumně večer osvětlené město. Zajímavosti: dva kluci provádějí akrobacii hlavou dolů na rukách, hlídající úředník černoch nás zve do umělecké školy typu univerzita, kde studuje asi 70 studentů. Celá hlavní třída je vyzdobená jejich plastikami. Hlídač nás zavede k pecím a ve foaye vidíme taky jejich obrazy. Nakoukneme taky do kina, pouští nás tam nakouknout zdarma (jinak je vstup asi 2 národní), ale po 5 minutách padáme ven, zvuk je strašný, a i kdyby byl kvalitní, tak bychom nerozuměli. Ale na programu kina jsou kromě kubánských a jiných latinskoamerických filmů i naprosto aktuální novinky, jako například letošní oskarový film Králova řeč. Večeříme ve státní restauraci na náměstí. Jidlo s congrí, pivem, a banány celkem pro dva asi za neuvěřitelných 62 národních (3 CUC). Večer se ještě jdeme projít k nábřeží, kde jsou celkem zajímavé lavičky a pak už do casy. 9.4.2011 Baymao, banka, Cabo Cruz, pouliční varhany v NiqueroŘešíme, jestli v Bayamo zůstaneme ještě jednu noc a vyčekáme si tu v průvodci vychvalované každosobotní slavnosti s pečenými selátky a varhanama na ulici. Původně jsme odsud chtěli vrazit do Sierra Maestra, ale podle průvodce to je v podstatě neřešitelné - cestování autem, pak dlouhý výstup po silnici pěšky a teprve pak možná budeme někde na hřebeni - celkem nejistá akce. Jako druhá alternativa je orchidárium kousek od Bayama, ale orchideje teď zrovna moc nekvetou. Oželíme tedy večerní slavnost a vyrážíme dál. Ráno ještě v Bayamo vyměňujeme peníze. Čekáme v bance. Mají tam nějaký základ výpočetní techniky, ale všechno dlouho trvá. Jak by ne, když každou bankovku EUR, kterou měním, zapisují ručně na zmačkaný papír, k tomu číslo pasu, casu, kde bydlíme, a pak to musím všechno asi 4x podepsat. Z papíru vidím, že stejně zapisují i dolary, a to asi u EUR i USD od bankovky 10 EUR a výš. Přijíždíme k moři ve vesnici Manzanillo. Kromě běžně neupraveného předměstí a běžných uliček má upravené náměstí, kde i budovy většinou z dálky vypadají jako pěkně opravené. Zblízka je to už horší. Malá procházka, v kulturáku probíhá nějaká schůze. U auta pak žebrá mladý kluk o peníze. Hledáme malecón, sice jsme ho našli, ale bez rybářů a je pěkně hnusný. U pumpy znovu bereme benzín a dofukujeme kolo - už je zase nějaký měkčí, začíná obava ... Jedeme dál do vesnice Niquero. Dávámě skvělý oběd na kraji vesnice v dělnické hospodě, kde staví řidiči náklaďáků. Vepřové s congrí za skvělou národní cenu asi 50 pesos pro dva dáváme ještě podruhé do krabičky na zítřek. Skvělý zážitek s hospodou i jídlem. Prvně chceme zajistit za městem noc v campismu, ale tvrdí, že mají plno (doma jsem se o tom bavila s Vláďou Noskem - v campismech spali, říkal, že vždycky napoprvé tvrdí, že mají plno, mají prý s cizinci hodně papírování, takže čekají, že se jim něco šoupne). Přestaneme řešit noc (je ještě krátce po obědě), a jedeme do národního parku. Na vjezdu do parku nás zastavují ochranáři a ukazují ceník, kde jsou ceny po 5 CUC za osobu, za foťák, za průvodce, a ještě možná za něco. Vysvětlují, že zaplatíme jenom vstupné bez všeho ostatního, průvodce s námi pojede zdarma, abychom na špatné cestě nezapadli. Nevěříme tomu, ale nic jiného nám nezbývá. Jede s námi průvodce Samuel s jednou postiženou rukou, který je učitelem angličtiny - asi ano, často, když nechápeme španělsky, tak bez problému dovysvětlí anglicky. A obecně je dost ukecanej. Takže s námi jede do pralesa a pak i k majáku Cabo Cruz. Cestu, která je opravdu dost rozbitá, bychom ale zvládli i sami. Dokonce naučná stezka pralesem je dobře připravená a prošli bychom ji sami, ale skutečně zajímavý je jeho výklad, a řekl bych, že i my jsme mu vyhovovali a vykládal se zájmem. Navíc je cítit, že ho ta příroda zajímá a baví - úplně jiný přístup než na Zapatě. Výkladu jsme poměrně rozuměli, a bylo to zajímavější, než kdybychom to jenom četli na tabulích. Kromě několika druhů ptáků, výkladu o motýlech, o rostlinách, o fikusech, co udusí stromy, vidíme taky jeskyně, kde jsou bůžci tvaru makaků, kde se pohřbívalo, kde se házeli slaboši a starci do jámy, a kde sídlila bohyně. Soška bohyně kouká v jeskyni z vody a prý na ní jen jeden den v roce svítí přímo slunce (21. nebo 22. prosince), jinak je ve stínu. Jsou tu krabi s ulitami. V jedné jeskyni je stočený asi 1,5 m dlouhý hroznýšovec kubánský. Pokračujeme až k majáku, tady údajně přistál Kryštov Kolumbus i mnoho pirátů, teď se tu koupou místní - nádherné místo. O kousek dál se vylodil v roce 1956 Fidel Castro s 81 revolucionáři na lodi Granma (taky název provincie), jejíž kopie tu stojí u muzea revoluce. Pouhých 12 přeživších se po týdnu dostalo do divočiny Sierra Maestra. Originál lodi je umístěn v muzeu revoluce v Havaně. Údajně to však více než vylodění bylo ztroskotání …(říkal Che). Hlavně pak Samuel prezentoval, jak to tam má rád. Navečer ještě jedeme do vesnice rybářů Cabo Cruz s majákem, který si kupodivu smím vyfotit, i když je to vojenský objekt. Na večeři v hospodě u moře nemáme čas, bude tma a děravou silnici zpět do Niquera bychom po tmě nezvládli. Ale chlapík nám slibuje, že v hotelu v Niqueru nebude problém, a fakt není, jde s námi až do hotelu. Cestou zpátky do Niquera vezeme ještě 2 černošky a dítě, takže vzadu sedí 4 lidi. Samuel byl jediný člověk na Kubě, který nám jednoznačně řekl, že se těší, že jednou režim padne, a Kuba bude svobodná, a že k tomu vede taky svého vnuka. Ale než to řekl, tak se v pralese dobře rozhlídl a ztišil hlas. Co kdyby. Za neuvěřitelných 22 CUC + 3 CUC za parkování za vraty u souseda o dvě ulice dál máme dvoják s ledničkou a se snídaní. Dáváme tam taky standardní večeři. Večer je na ulici kapánek neobvyklý ruch. Na rohu do podloubí starého dřevěného domu amerického stylu vytáhli pouliční varhany, bubny, a hrajou a lidi tančí. Varhany mají elektromotor, který fouká měchy, ale jinak je to princip flašinetu. Jenom ty zvuky nejsou řízené hřebíčky na bubnu, ale jakousi asi 30 cm širokou děrnou páskou z tvrdého krabicového papíru, které je slepená asi do 3m smyčky. Chlapík točí klikou, kterou pak určuje rychlost chodu pásky bubnem a tím rytmus celé hudby. Tancují především starší až hodně staří lidé, většinou černoši. Mezitím se na silnici prodírají auta, případně i autobus. Mládež má svou diskotéku o náměstí vedle. Tam se navíc kromě piva, rumu a koly prodává navíc ještě něco od masa … Jdeme spát před půlnocí, ale stařečci jsou stále plní života a tancují dál. | |
|
|
|
|
© Jiří Koudelka, DatJbc |
První delší rozhovor s důchodkyní Vivian. Stěžuje si na důchod 250 pesos (kubánských), dostává příděl potravin na měsíc 2,5 kg rýže, 10 vajec, něco cukru, a balíček kafe. Stěžuje si na nedostatek léků. Na druhou stranu chválí zdarma zdravotnictví a školství, studovat můžeš, co chceš a jak dlouho chceš. Na Kubě se jí líbí podnebí, ale ne těžký život. Raúl je lepší, než Fidel, říká. Nemá, jako většina Kubánců, ráda kapitalisty. Pracovala jako ministerská úřednice na ministerstvu potravinové výživy, nebo tak něco. Nemá na léky pro svou starou matku, a i kdyby měla, tak ty léky nejsou (matka má artrozu apod.).