Mexiko 2008

Na podzim 2008 jsem se díky vítězství v soutěži časopisu FotoVideo dostal na zájezd - fotosafari - do Mexika. Projeli jsme v malé skupině 7 lidí přes 3000 km ve středním a jihozápadním Mexiku. Vyhýbali se většinou turistickým centrům a zaměřili se na typický mexický život.

Mexičani a Mexičanky

Lidé v Mexiku, nastrojení k oslavám i běžní lidé při práci, na tržištích apod.

Život v Mexiku

Život v Mexiku, trhy, práce, zemědělci, doprava ...

Krajina v Mexiku

Mexická krajina je různorodá. Sopečné náhorní plošiny porostlé mnoha druhy kaktusů, hory Sierra Madre, či subtropické pobřeží Pacifiku - to vše jsme navštívili.

Mexická města

Malá mexická městečka a vesnice jsou velmi barevné a živé. Naopak Mexico City v centru je velmi moderní město s historickými kontrasty.

Mexické pyramidy

Navštívili jsme oblasti známých pyramid v Cholule, v Monte Albán a v Teotihuacanu, kde stojí dominantní pyramida Slunce a pyramida Měsíce.

Pod mexickým sluncem

Safari v délce 14 dnů (bez cesty) bylo výborně organizované, připravená trasa byla asi 3000 km, což je v rozměrech Mexika velmi málo. Trasa expedice vedla středními a jižními částmi Mexika tak, že jsme mohli vidět a fotografovat náměty, které pro zaměstnaného Evropana zdaleka nejsou běžné. Rozhodně jsme se nepohybovali v rekreačních turistických oblastech typu Acapulco, to přenechme jiným ... naše trasa vedla především tím pravým Mexikem, často místy, kde cizince vidí velmi zřídka. Trasu připravili naši místní průvodci Karel a Tisha. Jejich péče o nás byla opravdu nadstandardní, nebylo mnoho přání, která by nám nedokázali splnit.

Také stravování bylo naprosto místní: nepřijeli jsme do Mexika jíst globalizovanou stravu typu McDonald´s, ale užívali jsme si a jedli místní tortilly (kukuřičné placky), tacos (kukuřičné placky s masem), ceciny (sušené a smažené tence krájené maso), krevety, ryby, quesadillas (placky se zapečeným sýrem), quacamole (pasta z avocada s česnekem), tamales (zabalená kukuřičná pochoutka v šustí), chorizo (ostré klobásky), mole (kuře s čokoládou), smažené kaktusy a další. Chuťové buňky jsme pak testovali opatrným množstvím pálivých vícebarevných omáček, salz. Jestli si někdo myslí, že v Čechách jedl ostré jídlo, tak nejedl. Přespávali jsme v hotýlcích ve vesnicích a městečkách, pro cestovatele zvyklé na pět hvězdiček by to určitě nebylo, ale my jsme byli maximálně spokojení. Při spaní na pláži Pacifiku jsme sdíleli jednu střechu nad hlavou s gekony, kteří vábili různými zvuky hmyz na svoje jazýčky.

Ale rychle k fotografování: krajina v globálních pohledech byla většinou problém. Od 10 do 16 hodin slunce velmi vysoko, a krajina do dálky poměrně zamlžená. Přesto jsme zajímavé snímky pořídili, například v oblasti Hierve de Aqua, což je podle místních takový malý Yellowstone. Vyvěrající minerální voda tvořící jezírka a kamenné krystalické "vodopády" různých barev, od bílé do teple hnědé.

Zajímavé z přírodního a samozřejmě fotografického hlediska byly vyprahlé sopečné svahy, porostlé desítkami druhů kaktusů, které se dají fotografovat celé dny. Tvoří nekonečně rozmanité tvary, od přízemních makro motivů až do velikosti poměrně vzrostlých stromů. Jsou velice zajímavé také v detailech (fotograficky, a zvláště pak, když si neopatrně sednete). Jenom je nutné dávat pozor, zda svah není oplocený a někdo jej nehlídá, třeba psi. Na své si rozhodně přišel Mirek, specialista na makro. Nejen, že neomylně viděl každý kvítek, ale cvičeným okem nepřehlédl ani žádného pavouka, saranče či jiný hmyz.

Do oblasti snímání větších celků rozhodně patří návštěvy lokalit s mexickými pyramidami. Pyramidy jsou turisticky přístupné a platí se vstupné. Většinou zde probíhá archeologický výzkum. Pohybovali jsme se v oblasti pyramid aztéckých, a několik takových lokalit jsme navštívili. Viděli jsme pyramidu v Cholule, která je odkrytá jenom z části u paty, ale skrz pyramidu vede archeologický tunel, kterým jsme prošli. Bohužel, na vrcholu pyramidy, dnes de facto zarostlého kopce, postavili Španělé kostel. Je pěkný, to ano, ale na vrcholu pyramidy? Dále jsme viděli pyramidy v Monté Albán a v Teotihuacánu. O zdejších pyramidách Měsíce, Slunce, o ulici mrtvých a chrámu opeřeného hada lze najít dostatečné množství informací na internetu. Do oblasti pyramid mayských snad zamíří příští fotosafari Quintafoto. U pyramid jsme řešili oříšek, jak postihnout jejich monumentalitu z pozice podhledu malého človíčka, když pyramida má sklon cca 45 stupňů (doufám). Na některé pyramidy lze i vystoupit a vedlejší pyramidu či okolí s kamennými stavbami snímat shora. Bez zajímavosti nejsou ani kamenné detaily, plastiky a reliéfy. O mexických pyramidách lze na webu najít mnoho zajímavých informací, jak vědeckých a historických, tak o pověstech a nadpřirozených dějích.

Po přejezdu pohoří Sierra Madre směrem na jih se krajina změnila. Dostali jsme se na pobřeží Pacifiku, kde rostou především palmy mnoha druhů, kokosové palmy se také pěstují na velkých plantážích. V místech, kde jsme se pohybovali, se palmové listí používá ke krytí střech chatrčí a chýší, viděli a fotografovali jsme přímo originální stavbu takové střechy. Chýše potom tvoří vděčné fotografické popředí, nebo přímo hlavní prvek námětu. Třídenní pobyt v laguně Chacahua (dvacetikilometrové deltě několika řek, kde je smíchaná slaná voda se sladkou) byl jedním z nejzajímavějších. Mangrovníková džungle, kterou jsme projížděli na lodích s domorodými lodivody, nám poskytla příležitosti k fotografování především vodního ptactva: různé druhy volavek, pelikáni, orli, supi, a další, které jako amatér nedokážu zařadit. Výhodu měli majitelé objektivů s delšími ohnisky, kolem 400 mm. Objektiv 200 mm (přepočtený na digitálních 300 mm) byl na hranici použitelnosti, a to přesto, že ptactvo se vyskytovalo na naše poměry neobvykle blízko. Problémem byly svítivě bílé volavky, které seděly nebo letěly na pozadí tmavě zelených mangrovníků.

Jenom shodou náhod se nám nepodařilo vyfotografovat mořské želvy, kladoucí v noci vajíčka do písku pacifické pláže. Dvě želvy jsme viděli vylézat z vody, ale dbajíce pokynů, jak je nemáme rušit a vyčkávat, nám utekly zpět do moře, aniž by vejce nakladly. Také jsme je bohužel nevyfotili. Navíc jsme museli vysvětlovat po zuby ozbrojené maskované armádní hlídce, co děláme o půlnoci na pláži. Dohoda to byla těžká, španělštinou jsme nevládli, průvodci byli daleko, a vojáci nechtěli rozumět ani slovu "hotel". Po neúspěchu s velkými želvami jsme fotografovali vypouštění právě vylíhnutých malých želviček z chovné a záchranné stanice do oceánu. Je to zajímavé, želvičky se skutečně líhnou právě za východu slunce.

Zpáteční přejezd Sierra Madre směrem na sever byl zpestřen použitím silnice, na kterou by se u nás pustily jenom automobily offroad. Vrátili jsme se do civilizovanější oblasti, a zúčastnili se oslav Dia de Muertos. Jsou to velkolepé oslavy Dne mrtvých. Něco jako naše dušičky, ale v Mexiku se slaví už nejméně týden předem. V tomto týdnu snad nebylo dne, abychom ve vesnici nebo městečku nebyli účastníky nějaké fiesty s ohňostrojem, hudbou a tanci, o jídle a pití nemluvě. Celé Mexiko je v tomto týdnu barevné s převažující barvou oranžových květů jakýchsi velkých afrikánů, jsou ozdobená průčelí domů, barevné hřbitovy, a v každém domě je z květin, obrázků, jídla a pití vystavěn oltář pro mrtvé členy rodiny. Vrcholem oslav pak bylo sledování nočního divadelního a tanečního představení mexičanů a indiánů k tomuto svátku, které se odehrávalo pod nasvětlenou zdí velkého kostela. Představení plné tanců, hudby, a mluveného doprovodu bylo velmi sugestivní i pro nás, kdož jsme nerozuměli španělsky. Bylo to těžké noční, ale velmi zajímavé fotografování.

Typické Mexiko jsou vesnice a malá městečka, sestavená bez ladu a skladu z malých přízemních domků, navazujících v řadě či ve svahu jeden na druhý. Jsou otlučené, a když se zde opravují třeba motorky, tak i špinavé, kolem značný nepořádek, elektrická vedení jsou zmateně a amatérsky drátovaná na náhodně rozmístěných sloupech. Průčelí přízemních domků mají každé jinou barvu: červené, modré, žluté, zelené, bílé ... Atmosféru dokreslují auta všech možných typů, stáří a stavu, často pickupy s 10 lidmi na korbě. Všechno dohromady tvoří neopakovatelný vjem zmatku, nepořádku, chaosu, který ale dohromady neuvěřitelně ladí. Snad by byla škoda to uklidit a uspořádat. To už by nebylo Mexiko. A jak takové prostředí fotografovat? Vysoké slunce na přepálené obloze bez mráčku osvětluje jednu stranu ulice, kde fasády a okna září vysokými jasy do objektivu. Druhá strana ulice ponořená do osrého tmavého stínu vysoko stojícího slunce. Často ani polarizační a přechodové filtry nelze uspořádat do funkční kombinace, a je nutné volit detail, který se jasovým rozdílům vyhne.

Městečka, která lze označit jako středisková či dokonce hlavní město provincie, jsou samozřejmě uspořádanější, ulice stavěné kdysi Španěly v centru jsou pěkně opravené, domky třeba patrové s typickými malými balkónky v patře. V centrech jsou potom ulice plné kaváren a restaurací, se zahrádkami na sezení venku. Jsou zde krásné kostely a katedrály, které většinou postavili Španělé, jsou tedy velmi podobné evropským. Zato mexické vesnické kostely s kamennými věžemi a zvonicemi jsou velmi fotogenické, často pastelově barevné.Skoro bychom zde očekávali filmové desperáty ...

Samostatnou kapitolou je fotografování lidí. Španělštinou nebyl vybaven nikdo z naší české skupiny, a angličtina je u běžných mexičanů k ničemu. Tady byla nutná a naprosto nedocenitelná pomoc našich místních průvodců Karla (čechokanaďan žijící 10 let v Mexiku) a Tishy (skutečná Mexičanka). To oni nám, často relativně složitě, ale psychologicky pro Mexičany přijatelně, vyjednali možnost fotografování prostých lidí, ať už indiánek kmene Triquis v horách, nebo na tržištích, nebo rolníků pracujících při sklizni cukrové třtiny nebo kukuřice. Bez předchozího vysvětlení, že opravdu nejsme Gringos (tedy něco jako "za... Američan"), ale že jsme amatéři "de la República Checa", by vůbec nebylo možné s fotoaparáty vystoupit z auta. Pravda, pět Evropanů ověšených zrcadlovkami musí působit strašidelně. Gringos (Američani) jsou opravdu nevítaní, na milost je domorodí obyvatelé vezmou pouze u stánku se suvenýry, když chtějí koupit a zaplatit. Fotografovat osoby pokoutným způsobem není vhodné, jak vzhledem k lidem samotným (případným dalším cestovatelům připomínám: jsou to opravdu hodní lidé, i když jiní než my), tak vzhledem k možným konfliktům, které mohou být slovní a v horším případě i fyzické. Za fotografování lidí je často nutné nebo vhodné zaplatit. I malá částka vhodně podaná "na limonádu", je pro ně významná a otevře dveře ke komunikaci a úsměvu. Když není po ruce tlumočník, pak často stačí pozdravit, a alespoň naučenou větou požádat o možnost fotografování. Samozřejmě potom "gracias, seňor ..."

Jinak musím poznamenat, že Mexičani jsou při vstřícném přístupu velmi příjemní, otevření, kamarádští (amigos!). Rádi poskytnou jakoukoliv službu, radu, pomoc, jídlo, pití, jenom je nutné se s nimi domluvit a nebýt Gringo. Vstřícný přístup lze zahájit pouhým pozdravem proti nám jdoucí osoby na vesnické ulici nebo při příchodu do hospůdky. V hospodě je dobré popřát dobrou chuť u každého stolu, kolem kterého procházíte. Gringo projde slepě a namyšleně, my jsme vždycky pozdravili a odpovědí byl pozdrav se skutečným až překvapeným úsměvem. Často potom i prostá otázka (naučená nazpaměť) na možnost fotografování skončila úspěchem, bez další španělské komunikace.

Vrcholem dobře vedené komunikace s místními byla situace, kdy jsme se ve vesnici náhodně dostali k mexické svatbě v kostele. Zpočátku jsme jenom nesměle nakukovali postranními dveřmi, ale za chvilku nás ostužkovali a pozvali do kostela. Nejen, že nám dovolili fotografovat přímo v kostele při obřadu (samozřejmě bez blesku), nejen, že nám kapela před kostelem zahrála na naše přání (skvělá mexická rytmická hudba, škoda, že neměli CD), ale nakonec nás všechny pozvali na svatební hostinu do vedlejší vesnice. Zařadili jsme se tedy se svým Transitem do svatební kolony pickupů, a rozjeli se po prašných cestách na hostinu. Hostina se konala na dvoře statku pod velikou stanovou plachtou. Na svatbě bylo odhadem přes 200 lidí, nás posadili jako nejvýznačnější hosty přímo ke stolu nevěsty a ženicha. Tequillu a jídlo jsme dostali jako první. Dveře k fotografování lidí na svatbě byly otevřené. Krásné byly i nastrojené děti, a dokonce se rády fotily. Když zahráli několik písní na počest českých fotografů, nezbylo, než abychom také opáčili stejnou mincí: Ivan a Mirka zazpívali a na jejich klávesy zahráli Škoda lásky. Nechtěli nás pak nechat odjet ... Tak mě napadá otázka: kdo z čtenářů si pozval na svatbu náhodně kolem jedoucí skupinu cizích lidí?

Fotograficky bylo snímání lidí často dost obtížné. Proti prudkému slunci nosí většinou klobouky, muži snad vždy, ženy často. Ať už jsou to klobouky kovbojské, tedy menší, nebo mexická sombrera zakrývající celá ramena, vždy zakryjí celý obličej nebo jeho podstatnou část stínem, který je velmi ostrý. A navíc, pleť Mexičana oproti jeho klobouku také není zrovna světlá. Jedinou možností bylo v těchto případech prosvětlení obličeje bleskem, pokud možno z mírného podhledu. Bylo tedy nutné fotografovat ze vzdálenosti v rámci dosahu blesku. Podhledem se zase dostávalo protisvětlo z oblohy přímo za hlavu fotografovaného ...

Během celé expedice jsme se snažili, pokud to bylo možné, vstávat brzy a využít slunce cca do 10 hodin, zvláště při pohybu v krajině, ale i ve vesnicích. Potom je slunce již příliš vysoké a vrhá velmi ostré na stíny. Konec konců, slunce je jedním z hlavních symbolů Mexika a bůh Slunce a Měsíce nás provázel po celou dobu.

Protože Mexiko je v této době velmi suché, kromě problémů se sluncem je nutné řešit také problémy s prachem. Jednoznačně jsou ve výhodě ti, kteří mají prachotěsné fotoaparáty, případně s vibračním čištěním, a mají třeba dvě těla, aby nemuseli měnit objektivy několikrát za den. Prachu se v podstatě nedá vyhnout, a kromě toho, že výměna objektivu v kritické chvíli zdržuje, riskujete znehodnocení následných snímků prachem na snímači.

Z velmi úspěšné akce jsem přivezl kolem 5500 snímků. Poměrně hodně práce dalo třídění a výběr a posléze samozřejmě úpravy. Všechno jsem fotil do RAWu (mám Nikon, tedy NEF). Pro komentovanou prezentaci v délce necelých 2 hodin jsem vybral asi 500 fotek.

Mírně odlišná verze tohoto článku vyšla v časopise FotoVideo v čísle 01.2009.

© Jiří Koudelka, DatJbc