Jizerské hory

Tento web není encyklopedií Jizerských hor. Je především místem, kde chci prezentovat své subjektivně pojaté fotografie a vidění Jizerek. Mám však dojem, že několik informací pro případné návštěvníky z jiných oblastí by tu mělo být.

Jizerské hory na jaře a v létě

Sníh bývá v Jizerkách rozhodně do konce března, často do konce dubna, ve stinných partiích se drží až do poloviny května. Voda z tajícího sněhu potom od druhé poloviny dubna cca do 10. května plní koryta místních potoků a řek. Pro vodáky může být zajímavá informace, že nejlepší období pro sjezd Jizery bývá statisticky druhá polovina dubna.

V létě jsou ideální podmínky pro cyklistiku a pěší turistiku. Cyklisté využívají stovek kilometrů cest s různými povrchy: asfalt, betonové panely, válcované perkové cesty, staré vymleté žulou dlážděné úseky. Většina těchto cest je pro běžnou dopravu uzavřená, takže v autě potkáte především ochranáře, ale také dřevaře a jiné lesní pracovníky, a v době sběru borůvek různé spoluobčany, kteří kdoví jak získají klíče od závor a vjedou smradlavým žigulíkem až na Rozmezí.

Jizerky mají charakter náhorní planiny, stačí vyjet nahoru, a pak lze desítky kilometrů najezdit již bez velkého převýšení. Obecně lze říci, že cesty do hor z jihu jsou mírnějšího stoupání, kdežto serverní srázy musíte překonat pořádnými krpály. O to obdivuhodnější jsou stavby serverních silnic našimi předky - Štopišská silnice, Rauschekova cesta, nedokončená silnice Černým potokem, nebo cesta z Odřichova v Hájích na Bílou kuchyni.

Některé cesty jsou pro běžného cyklistu nesjízdné, a je nutné je absolvovat pěšky. Jedná se například o cesty Malým Štolpichem, Černým potokem a podobně na jihu cesta podél Jedlové apod.

Jizerské bučiny

Rozsáhlé bučiny pokrývají především severní svahy Jizerek. Buky jsou zde původní dřevinou. Některé bučiny jsou velmi staré, a svému zachování s severních srázech vděči jistě mimo jiné i velké nedostupnosti pro efektivní těžbu. V těchto nedostupných serverních oblastech se těžilo jenom pro vlastní potřebu - obyvatelé vesnic na severu (Bílý Potok, Hejnice, Raspenava) museli nějak přežít zimu. Nicméně těžba a především svážení dřeva bylo tak nebezpečné, že mnozí přišli při této práci o život.

Současné smrkové porosty v jižních a náhorních oblastech jsou vysázené skláři v době, kdy původní bučiny téměř celé "vyletěly komínem" sklářských pecí. Sklárny v podhůři, ale i na Kristiánově a na Jizerce, potřebovaly k výrobě skla ohromné množství dřeva. Původní buky, ale i rozsáhlé jedlové porosty, byly tak nahrazovány rychle rostoucími smrky, pravděpodobně v Jizerkách nepůvodními.

Smrkové monokultury byly potom jednou z příčin oslabení celého lesního ekosystému. Lesy, oslabené později emisemi z elektráren žitavské pánve, vzaly za své po vichřicích, a zkázu dokonaly kůrovcové kalamity. Zdá se však, že po zlepšení ovzduší v devadesátých letech, a po novém osázení velkých ploch, budou zase lesní plochy dominovat dalekým pohledům.

Vzpomínám, jak v polovině osmdesátých let mizely lesy viditělně měsíc po měsíci. Těžily se ohromné plochy, a když jsem se podíval shora dolů na jaře a pak znovu na totéž místo na podzim, zbyly z některých lesních ploch jenom nálety v původně lesních průsecích. Jeden z největších šoků bylo vykácení oblasti kolem Rozmezí, cesty z Rozmezí do Pekla, a z Rozmezí do sedla Černé hory. Tam prostě patřil vysoký les. Už tam léta není.

Dnes je tomu naštěstí jinak. Vysázené stromky již dorůstají několika metrů, a začínají tvořit nový souvislý les. Ne všude, ale na mnoha místech to již vypadá nadějně.

Přehrady a vodní plochy

Na počátku 20. století po katastrofálních povodních z minulých 50 let (roku 1897 nejhorší) bylo v oblasti Jizerských hor postaveno několik nádrží jako ochrana před povodněmi. Kamenné hráze profesora Otto Intzeho jako by jedna druhé z oka vypadly a slouží dodnes (Harcov, Mlýnice, Fojtka, Bedřichov - Černá Nisa, Mšeno - Jablonec n. N.). Naopak sypaná hráz Protržené přehrady na Bílé Desné vydržela jenom rok, v roce 1916 se protrhla a způsobila ohromnou katastrofu ... Máme také jednu novodobou nádrž. V 70. a 80. letech 20. století byla postavena Josefodolská přehrada jako zásobárna pitné vody. Spolu s nádrží Souš zásobují pitnou vodou Jablonecko, Liberecko, i vzdálenější podhorské oblasti. Jako vodák a patriot však doufám, že další plánovaná nádrž - Vilémov - nebude nikdy realizována. Pod hladinou ohromné přehrady by skončila nejkrásnější část toku Jizery s přilehlým údolím, a nádrž na pomezí Jizerských hor a Krkonoš by zaplavila Mumlavu až téměř k Harrachovu.

2010: Když jsem před lety psal předchozí odstavec, netušil jsem, že znovu přijde tisíciletá voda a přehrady, tedy některé, budou téměř k ničemu. V srpnu 2010 se prohnala především severní oblastí Jizerského podhůří velká voda, která právě z hor přišla neuvěřitelně rychle a s ničivou silou nejenom zaplavovací, ale i dynamickou, bourací. Voda tekla v celém serverním podhůří, a postihla především Bílý Potok, Hejnice, Raspenavu, Frýdlant, Novou Ves, Chrastavu, i další. Sebrala domy, silnice, cesty, železnici ... Přehrady? Vody bylo tolik, že ani pomoci nemohly. Navíc pravděpodobně špatným vodním hospodařením především Fojtka a Mlýnice nebyly při příchodu vody vyprázdněné a tak svou retenční schopnost neuplatnily téměř vůbec. Chudák Otto Intze ... kdyby to viděl. Ale na druhou stranu: přehrady po 100 letech vydržely.

Potoky, říčky, řeky

Překrásné potoky pramenící na náhorní planině Jizerských hor mají většinou rezavou vodu, která ladí s bukovým listím a šedými kmeny mohutných buků. Barva vody je dána složením pramenišť - mnohé potoky pramení rašeliništích. Rašelina jim dává svou barvu.

Také proto jsou toky zpočátku hodně kyselé a z ryb se vyskytují pouze siveni američní a střevle potoční. Teprve níž po naředění nerašelinnou prameništní vodou se přidávají pstruzi, lipani a další druhy ryb. Potoky tečou krásnými žulovými kaňony, v severních srázech bučinami, a tvoří mnohé vodopády a kaskády, často velmi špatně dostupné, o to ale krásnější.

Řeka Jizera propůjčila horám také své jméno. Pramení na svazích Smrku a Jizerského stogu na česko-polských hranicích. Zpočátku romanticky a nepřístupně protéká ohromnou rašelinnou loukou (Velká jizerská louka), za Bukovcem padá v šestikilometrovém peřejnatém úseku ke Kořenovu. U křižovatky silnic "Na Mejtě" se do Jizery vlévá krkonošská Mumlava. Jizera pak pokračuje ještě několika kilometry divokých peřejí, až pod Poniklou se uklidňuje, a opouští oblast Jizerských hor a krkonošského podhůří.

Jizerské hory na podzim

Podzim, pokud se povede, hýří krásnými barvami. Severní bukové lesy, jižní podhůří. V lesích tvoří barevnou mozaiku různé odstíny teplých barev buků, bříz, modřínů, stále zelených smrků, a dalších stromů. Je potřeba vychutnat poslední teplé dny, než přijde sychravo a čekání na sníh. V jiných dnech inverze trápí lidi dole pod horami, ale nahoře je krásně. Svítí slunce, může být i hodně teplo. Mlžné moře pod námi téměř láká skočit do vln. Rozdíl teplot nahoře a dole je jasně cítit, činí často i více než 10 stupňů. Přijdou-li na podzim mrazy na sucho, pak v mlžných inverzních dnech namrzají stromy, kleč, skály ...

Jizerské hory v zimě

V zimě jsou Jizerky rájem lyžařů. Sjezdovek je tu hodně - Bedřichov, tanvaldský Špičák, Zásada, oblast Příchovic atd. Ale sjezdovky nemám na mysli. Jizerky jsou výjimečné množstvím upravovaných běžeckých tratí. Více než 150 km dlouhá lyžařská magistrála má několik nástupních míst, a vede křížem krážem nejvyššími a nejhezčími oblastmi hor. Škoda jen, že není možné tahat širší stopy tak, aby bruslaři nerozjezdili klasickou stopu u krajů.

Focení v zimě není jednoduché. Kvapně to nemá smysl, a při pomalejší práci často docela mrznou prsty, objektiv se potí, sníh se špatně exponuje, kontrasty jsou velké, vyvážení bílé problémové, automatika zblblá ... Ale ta pohoda a ticho, zvláště mimo cesty a mimo víkend.

Historie

Časem snad něco o sklářství, lesích, dřevařství?