Foto Jiří Koudelka - logo

Čím jsem kdy fotil a čím fotím

Počátek - Smena 2

Počátky mého fotografování sahají někdy do začátku osmdesátých let. Začal jsem darovaným přístrojem "Smena 2" sovětské výroby (vlastně ne, možná úplně první byla dětská Corina, nebo jak se to jmenovalo). S tímto aparátkem jsem se naučil rozumět pojmům jako clona, čas, zaostření, hloubka ostrosti. Když jsem pak dostal expozimetr, to se to fotilo ... Dodnes si pamatuju zvuk závěrky a samospouště na pérko.

Practica MTL 3a

V 18 letech jsem dostal na tehdejší dobu špičkový fotoaparát Practica MTL 3a. Měl vnitřní měření, tj. za objektivem, nastavil jsem čas, a clonovým kroužkem jsem doladil pacičku v hledáčku zhruba na nulu. Podexpozice a přeexpozice podle polohy pacičky nebyla problém. Také kontrola hloubky ostrosti v hledáčku fungovala skvěle. Na tenhle kousek nedám dopustit. Původně se základním objektivem 50 mm, už nevím, zda Pentacon, nebo Practicar, ale to už je jedno. Když jsem si dojel vlakem do Žitavy (tehdejší východní Německo) pro objektiv 135 mm, a úspěšně ho propašoval přes hranice zpět, byl jsem na vrcholu blaha. Pak jsem totéž provedl ješte s objektivem 35 mm, tehdy to bylo pro kinofilm opravdu široké sklo.

Vlastní fotokomora

Všechny fotky až do této doby jsem si dělal sám od začátku do konce. Celý proces začal většinou rozmotáváním 17m balení filmu Orwo NP17 (nebo NP20), ale i Fomapan N17, 21. Toto balení v plechovce bylo výrazně lacinější, než kupování v kazetách. A kazet jsem měl doma opravdu dost. Filmy jsem si dával do kazet i kratší, abych mohl častěji měnit dle počasí a účelu. Následovalo vyvolání filmu (do tanku či vývojnice bych ho i dnes poslepu namotal), přesné měření časů a teplot, a potom dlouhé hodiny v temné komoře. Zvětšovákem Opemus 2a se dvěma objektivy jsem zvětšoval až do formátu 30x40. Tu a tam se mi podařilo uspět v nějaké soutěži či dostat se na výstavu. Trpělivost rodiny s vývojkou a ustalovačem v kuchyni (ten kyselý zápach ustalovače), a následně při leštění fotek - vzduch jako ve veřejné prádelně, typický zápach (vůně?), byla obdivuhodná.

Pentax MZ-7

Asi po 14 nebo 15 letech s Practicou, a po nějaké pauze, kdy jsem více pracoval a rekonstruoval rodinné bydlení, než fotil, jsem se rozhodl inovovat. Testoval jsem více klasických přístrojů, a v posledním výběru jsem z Canona, Minolty a Pentaxu zvolil právě ten poslední. K tomu zoom Tamron 28-200, tehdy to byla výhodná akce v setu. Objektiv by mnozí profesionálové zatratili jako příliš velký rozsah s kompromisy, ale mě posloužil velmi dobře. Později byl vícekrát vylepšen a jeho současní nástupci 18-200 mm nebo 28-300 mm patří stále k těm, co jsou v testech dobře hodnoceny. Později jsem zatoužil po ohnisku širším, než 28mm, a dokoupil jsem Sigmu 19-35 - výborné sklo. S klasikou jsem vydržel ještě několik let. Doba mého Pentaxu byla již také téměř výhradně barevná a tím skončilo moje vysedávání ve sklepní fotokomoře. Filmy jsem nosil do fotolabu.

Krůček k digi - testovací kompakt

Kamarádi kolem už se chlubili prvními digitály, ale bylo mi jasné, že nějaké 2 nebo 3 Mpix nejsou kvalitou nic pro mě. A to přesto, že se v digitálních technologiích pohybuji pracovně. A navíc ta cena, tehdy vysoká ... pořád jsem chtěl dodržovat jakousi kvalitu obrazu. Nakonec jsem jako první svůj digitál ke stále klasickému Pentaxu koupil tehdejší výstřelek Minolta Dimage Xi - malá placička, 3 MPix, do kapsy, a hlavně, vzhledem k dalšímu mému zájmu, s možností vodotěsného pouzdra. Dnes s ním fotí na svých akcích můj syn.

První digi zrcadlovka - Pentax ist*D

První digitální zrcadlovku, která se přiblížila k amatérské třídě, jsem pořídil Pentax ist*D, rozlišení 6 Mpix, a chválený v testech. Tehdy ji prezentovali jako nejmenší digitální zrcadlovku na světě. Asi to byla pravda. Navíc jsem mohl použít veškeré příslušenství, které jsem měl ke klasickému Pentaxu: objektivy, filtry, blesk, to jsou největší položky.

Posloužil dobře, na kvalitu jsem si nestěžoval. Jenže potom začal fixlovat, začal se kousat jako Windowsy, několikrát se vzpamatoval, a bohužel, těsně po uplynutí záruky mu odešla základní deska (taky vám to něco připomíná?). Autorizovaný servis ho poslal do Hamburku, ale když mi sdělili zpátky cenu opravy včetně dopravy v Eurech, tak jsem ho tam už nechal ... stálo by to více, než nový foťák.

Protože v té době Pentax vývojově zaostával, a o slušné plánované zrcadlovce této firmy něvěděl ani kamarád google (ani specializované foto-weby), musel jsem situaci řešit. Na léto jsem nemohl být bez slušného foťáku, musel jsem uvažovat o "přezbrojení". Kamarádi mají Canony, tehdy to byly 300D nebo 350D, ale do těch se mi nechtělo. Sice lámou prodejní rekordy, ale moje osobní důvěra k nim nebyla až tak vysoká. A na nějaké vyšší třídy typu 5D, 20D apod. jsem nemohl ani pomyslet.

Přechod k Nikonu

Takže jsem po úvahách zvolil Nikon. Doufám, že nějakou dobu nebudu nucen znovu přezbrojovat. Jsem maximálně spokojen s kvalitou své výbavy, a to jak těla, tak objektivu. Dva roky jsem fotil s Nikonem D80, a byl jsem maximálně spokojen. V době silné koruny a slabého dolaru jsem ho vyměnil za Nikon D300, který je ještě o třídu výš. Nejvíce se na něm cením velký displej, otřesové čištění snímače, velmi rychlou práci závěrky i procesoru. Používal jsem ho dlouho se skvělým objektivem Nikkor 18-200 stabilizovaným, a k tomu velmi široké sklo Sigma 10-20 mm. Samozřejmě, pro tyhle čipy platí přepočítací koeficient 1.5, ale i tak, 15 mm po přepočtu na kinofilm, to je pěkně široký svět. S touhle širokou Sigmou jsem fotil několik let, ale pak jsem ji vyměnil za AF-S Nikkor 10-24 3,5-4,5 G ED. Přece jenom výrazně lépe kreslí, a to i do rohů a již od clony 4 nebo 4,5. Později jsem dokoupil ještě "kytičkový" objektiv, tedy makro Tamron AF 90 mm 1:2.8. Jsem s ním maximálně spokojen.

Aby toho nebylo málo, tak jsem pořídil ještě druhé tělo Nikon D7000 s objektivem Nikkor AF 16-85. Tenhle objektiv kreslí společně s makro Tamronem nejlépe ze všech, co jsem kdy měl a je nyní mým hlavním foto nástrojem. Pokryje většinu každodenních potřeb, a soustava D7000 + 16-85 je výrazně lehčí na zádech, než D300 + 18-200. Proto jsem D300 po krátké době prodal.

Pro dlouhé vzdálenosti jsem pořídil další dobré sklo od Tamronu, a to zoom Tamron SP 70-300 mm . Je výborně stabilizovaný, ale při ohnisku 300 mm se již vyplatí posadit ho na stativ.

Postupně jsem vyměnil i D7000 za D7100, který nemá před snímačem antialiasing filtr, a je to znát.

Výměny těla většinou provádím tak po 3 letech, a to během nějaké zásadnější, třeba zámořské dovolené. Před dovolenou koupím druhé tělo, hned po návrahu ho znovu prodám, nebo prodám to starší. Podle toho, které je lepší. A proč to tak dělám? Protože ze zásadní dovolené nechti přijet bez fotek v případě poruchy jednoho těla.

Stalo se mi to v Turecku, kdy mi první den odešla základní deska v Pentaxu istD. Celou dovolenou jsem fotil tehdy dost mizerným kompaktem. A podruhé v Peru, když mi týden před koncem pod Huascaránem ve 4000 m.n.m. odešla závěrka v Nikonu - ale to už jsem měl druhé tělo. Kromě toho, v těchto prašných zemích se opravdu vyplatí mít dvě těla bez nutnosti stále měnit objektivy na těle jediném.

Příslušenství

Filtry používám odjakživa. V době černobílé fotografie bych se neobešel bez žlutého, oranžového a červeného filtru. Ta obloha se žlutým filtrem, to bylo neopakovatelné.

Dnes používám velmi často polarizační filtry a přechodové filtry Cokin, které mají tu výhodu, že jsou univerzální pro všechny objektivy. Nejdůležitější jsou pro mě přechodové šedé ve dvou sytostech, přechodový tabákový, přechodový modrý, a mauve filtr. Některé fotky prostě nelze bez trpělivého použití filtrů udělat. Samozřejmě mám také externí blesk, ty zabudované vyklápěcí jsou skutečně jenom nouzovka na přisvětlení.

Podstatnou součástí výbavy je dobrý stativ. Původní plastové laciné "skoro-stativy" jsem vyměnil postupně za lepší hliníkový Velbon, ale dnes používám karbonový stativ Benro C268-M8. Je to čínská náhražka italského stativu Gitzo, za poloviční cenu. Pevnost vynikající, skladnost i na cesty dostatečná, nosnost vysoká. Doplnil jsem ho kulovou hlavou Gitzo. Pro pananoramata nasazuji za stativ ještě panoramatickou hlavu Novoflex, na kteoru jsem si udělal cejchovací značky pro svoje objektivy - vyznačení Nodal pointů pro různá ohniska.

Upravuju fotky?

Ano, a vždycky jsem je upravoval. Už v době černobílých filmů jsem kromě běžných věcí korekcí expozice ve fotokomoře především nadržoval oblasti a vystříhával masky z papíru, dodával mraky na bílou oblohu, a koloroval pozitivy. Kromě několika zřejmých montáží, a to jak klasických černobílých, tak digitálních, neměním význam fotek. Nicméně fotka subjektivní je způsob vidění reality, a přizpůsobení je dle mého názoru žádoucí. Důležitý je výsledek.

Dnes tohle všechno provádím samozřejmě v počítači, s využitím Adobe Photoshopu a skvělého Zoner Photo Studia. Oba jsem několik let používal dosti rovnoměrně. První na nejlepší fotky s nejpečlivějšími úpravami, při použití vrstev a jiných vymožeností Photoshopu. Druhý pro rychlé úpravy fotek pro jednorázové použití, promítání projektorem, přidávání rámečků, a prezentaci na webu. Postupně se ale kvalita českého produktu zvedla tak, že moje práce v něm rozhodně převažuje. Nedostižné jsou možnosti Photo Studia v katalogizaci a práci s archivy fotek. Mohu jedině doporučit.

HDR

S digitální technologií přišly i možnosti dříve nevídané. Zaujala mě technologie HDR fotografií, skládání více fotografií téhož objektu s různou expozicí do jedné fotografie s velkým rozsahem jasů. Jestliže běžný snímač vyprodukuje snímek s rozsahem 6-7 EV, tak složením 3 nebo 5 fotek od podexpozice do přeexpozice dostanu fotku s tonálním rozsahem třeba 12 EV. Navíc, s touto technologií se dá i experimentovat a posouvat snímky trochu mimo realitu.

Panoramata

Panoramatické snímky byly dříve možné buď s využitím specializovaných přístrojů na kinofilm (např. Horizon), nebo stříháním a ořezáváním - falešná panoramata. V digi době však lze panorámata skládat v počítači z více snímků pořízených s otáčením aparátu podle Nodal pointu - ideálně ze stativu s panoramatickou hlavou. Jde to ale i ručně, při troše cviku a s delším ohniskem. Panoramatický pohled podle mého náhoru opravdu odpovídá vidění světa člověkem - člověk nevidí výřezy formátu 4:3. Proč asi v poslední době jsou všechny televize a monitory ve formátu 16:9, 16:10 a nebo dokonce 21:9?

Snímáni do RAWu

Mimochodem, delší dobu mi trvalo, než jsem sám v praxi skutečně pochopil výhody formátu RAW (u Nikonu NEF). Je to pracnější, ale výsledek stojí na to. Dnes už skoro jinak, než do RAWu, nefotím. Po původním jednoduchém pluginu ve Photoshopu (v CS4 už má být opravdu na úrovni) jsem začal používat Nicon Capture NX. Pracuje sice velmi pomalu i na velice slušném stroji (platforma .NET není to nejlepší, co velký Bill vymyslel), ale výsledek za to stojí. Od verze Photoshopu CS4 již je i RAW konvertor velmi propracovaný a pravidelně ho používám.

Video - střih filmů

Kromě fotografie jsem také natočil, sestříhal a ozvučil několik amatérských filmů, většinou z vodáckých a cyklistických akcí. Vznikly tak filmy z Francie, Norska, Rakouska a Slovinska, Turecka, Slovenska. Filmy jsou většinou pro kamarády, kteří se akcí účastnili, nebo pro lidi, kteří jsou postiženi podobným zájmem - divoká voda, kolo apod. Pro extrémní časovou náročnost si v současné době myslím, že se příliš dalšímu videu nebudu věnovat.


© Jiří Koudelka, DatJbc