Czech and Slovak Antarctica Expedition 2005


Přečtěte si postřehy jednoho z účastníků expedice, jabloneckého lékaře Vladimíra Noska. Expedice jako taková má své oficiální stránky na adrese www.polarneextemy.sk.


Fotogalerie

K prohlédnutí je připraveno 5 galerií, kliknutím na obrázek je otevřete ...

Účastníci expedice Letadlo a let Pochod Mt. Vinson - výstup a vrchol Letadlo a let
Účastníci expedice Letadlo a let Pochod k Mt.Vinson Vrchol Mt. Vinson Historie ...

07.12.2005

Návrat do civilizace

Tak konečně pozdravuji opět z Jižní Ameriky. Jsme zpět v civilizaci. Opuštění Antarktidy bylo pro nás dosti dramatické, již to vypadalo, že se domů dostaneme až po Štědrém dnu. Leteckou přepravu v Antarktidě zajišťuje jediná soukromá společnost ALI a její prioritou je samozřejmě byznys. Při přepravě osob vychází vstříc bohaté klientele, která si platí průvodce a plný servis při krátké návštěvě Antarktidy. Taková privátní skupinka jako ta naše je nezajimavá. Opakovaně společnost porušila dohody, které jsme měli uzavřené stran přepravy. Člověk ale nemůže nic dělat, protože před cestou je nucen podepsat listinu, kde se vzdává všech svých práv. Bylo by to dobré sousto pro Americké právniky, ale kdo by to platil, že. Přesto, že se mi špatně píše s namrzlými bříšky prstů a zánětem šlach na obou rukách, pokusím se o kratký souhrn naší akce. Foto materiál dodám v pondělí 12.12.


Cesta do základního tábora

Z letecké základny v Patriot Hills jsme na lyžich a se saněmi absolvovali cestu do základního tábora pod nejvyšši horou Antarktidy Mt. Vinson. Přechod trval 13 dnů. Trasa vzdušnou čarou měřila asi 260 km, odhadovaná délka pochodu cca 350 km. Prošli jsme oblastí, která je známa z leteckych pohledů, ale fyzicky zde nikdy žadný člověk nebyl. To je pocit, který už se v dnešní době na Zemi málo kde zažije, šlapat krajinou jako prvni Homo Sapiens. Táhli jsme s sebou zásoby jídla a paliva na 3 týdny, celkem náš náklad vážil cca 60 kg.


První dny na cestě

Naši skupinku vedl úžasný človek - Petr Valušiak. Jedná se o světovou polárnickou extratřidu, ale jak to tak bývá, je neuveřitelně skromný. Díky jeho zkušenostem vše probíhalo v naprostém klidu. Základem byl dobře promyšlený materiál a vyvážená strava. Během prvních dnů jsme ušli poměrně krátké úseky, zvykali si na nerovnosti ledového povrchu - větrem vysoustružené útvary, kterým se řika zastrugy. Člověk se musí naučit technku, jak je s lyžemi i saněmi překonávat. Zvykali jsme si na odhad směru postupu, vyhnutí se trhlinám.

Zpočátku Petr V. razil stopu sám, postupně jsme se již ve vedení střídali. Zvykli jsme si také na mráz a předevšim na enormně chladný vítr. Je potřeba nacvičit si automatismy, které pak člověka chrání před omrznutím. Zprvu se zdá kontinent plný ledu a chladu, nepřátelský, ale díky Petrovi jsme rychle okoukávali polárnické zkušenosti a člověk zjistil, že i v drsných podmínkách se dá dobře přežít a dokonce si vše vychutnávat.


Režim za pochodu

Režim za pochodu je poměrně stereotypní. Ráno jsme vstávali v 6.00 hod., uvařili, oblékli se, připravili věci a v 8.00 hod. (zpočátku i trochu později) opouštěli tábořiště. Šli jsme vždy 1 hodinu čistého času, pak 15 min. pauza s napitím, skousnutím energetické tyčinky. Takto 4 etapy dopoledne. Ve 13.00 hod. jsme stavěli stan, uvařili oběd a ve 14.30 - 14.45 vyráželi dále opět na 4 etapy. Takže denně jsme šli 8 hodin čistého času. Okolo 19.30 - 19.45 jsme stavěli stan, uvařili veceři, ošetřili místy otlačene nohy, opravili výstroj atd. Ke spánku jsme zalehali asi ve 22.30 - 23.00 hod. A takto stále dokola.

Človek při vší činnosti neměl vlastně žádný "volný" čas. Čeho jsme si opravdu užili, bylo stavění a bouráni stanu - 2x denně. Těším se již domů, kde postel stojí stále na stejném místě a nemusím ji stavět a skládat. Teploty během cesty po relativně rovných ledovcích v podhůří byly příznivé , ranní do -23 st. C, přes den většinou -15 st. C, jednou jsme zažili i pouhých -5 st. C. Při výstupu do hor teplota postupně klesala, ještě popíši.


Bouře na ledopádu, omrzliny

11. den pochodu jsme došli pod ledopád, kterým jsme se potřebovali dostat na ledovcové plato pod naším cílem - Mt. Vinsonem, do místa base campu. Ledopád byl velmi rozbitý. Průstup s kličkováním mezi seraky velikosti obytných domů, přechody přes četné trhliny po sněhovych můstcích, ktere se občas propadaly. Prostě poctivý ledopád, jaké známe z Himaláje. Šli jsme samozřejmě nalehko, bez saní, navázáni na lano, občas se někdo propadl do trhliny, ale vše bylo pod kontrolou. Dosáhli jsme téměř vrcholu ledopádu, když se enormně zkazilo počasí. Konečně přišla poctivá sněhová bouře, která pak trvala prakticky celý den. Bohužel nás zastihla v tom nejhorším místě pochodu, daleko od našich saní s materiálem.

Návrat ledopádem byl opravdu záživný. Stopy ve změti trhlin samozřejmě zaváté, viditelnost do 100 m, chvílemi ale pouze na par metru. Všude bílá mlha - mléko, ve kterém člověk nevidí reliéf povrchu, neví, kam šlape. Občas jsme "prošlápli" do volného prostoru v domění, že člověk šlape na sníh, člověk upadl. Největši asi 4 m pád měl Zdeněk H., trochu si narazil rameno. Zdeněk, jako nejzkušenějši, ostřílený průstupy mnoha ledopády při Himalájských expedicích, vedl naši skupinu dolů. Naprosto excelentně. Podařilo se najít jak lyže, tak později i naše saně. Odechli jsme si.

Bez stanu by se v té dlouhé bouři nedalo přežít. Během úniku z ledopádu jsme všichni (až na náčelníka Petra V.) omrzli ve tvářích a namrzly nám konečky prstů. Bylo to dáno tím, že když je člověk zaujatý prací s lanem, karabinami, jištěním kamaráda, vytahováním z trhliny atd., tak se nesoustředi na masírování, péči a ochranu tváře a prstů. Naštěstí omrzliny nebyly vážné, vše 1. st.


Smějeme se - kamarád v trhlině

Byly chvíle, kdy se člověk i zasmál. Tak napřiklad jsme cestou přelézali jakýsi ledovcový balkónek, který od pohledu vypadal na spadnutí. Přeplížili jsme se přes něj opatrně, jako kočky, bez prudkých pohybů. Ne tak filmař Palo Barabáš. Přišel a nohou balkónek nakopl, zda "vydrží". No, nevydržel, zřítil se do trhliny a za ním spadl do trhliny i Palo. Lano se natáhlo, Ruda udrřel, já zarazil cepín, fixoval lano a držel Rudu. Musel jsem ale na cepínu sedět, aby nevypadl. Nemohl jsem tedy pomoci s taháním Pala z trhliny a vše v klidu sledoval. Palo za pomoci cepínu a Rudova přitažení vylezl z trhliny. Na druhé straně trhliny ale zbyl ješte Petr V. Aby se vše nezdržovalo, tak navázán na lano skočil do trhliny s tím, že jej kluci vytáhnou nahoru a půjdeme rychle dále. Petr ale jako správný polárník před expedicí nabíral tukové zásoby a vážil tedy trochu více. Ruda, silný chlap o hlavu vetší než já, zabral a nic. Z trhliny kričel Petr: "Tahaj. Tahaj. Tahaj." Teprve když se z trhliny ozvalo: "Tahaj Ty dobytče". Ruda opravdu zemitě zabral a Petra vytáhl. Bylo to dobré povzbuzení. Toliko jedna z přihod, kterých samozřejme bylo nepočítaně.


Došli jsme do base campu

Během bouře a následného sněžení jsme jeden den strávili ve stanu, aniž bychom vylézali. Rest day. 13. den akce se vyčasilo. Rozdělili jsme se na dvě "pruzkumné" skupiny s cílem najít nejlepší průstup na plato k BC. Nakonec se jako optimálná jevila cesta levou částí ledopádu. Tu jsme se Zdeňkem prošli cca za 2 hodiny a dostali se na plato. Jaká radost, uviděli jsme asi 4 stany base campu, vzdálené cca 3 hodiny pochodu. Velká radost, jsme před cílem. Jedinou nevýhodou naší průstupové cesty byly obrovské převislé séraky a masy ledu visící na štítu navazujícím na ledopád - nám nad hlavami. Průstup musel být rychlý, abychom minimalizovali dobu pohybu v této objektivně nebezpečné oblasti. Na dvakrát jsme na zádech přenosili náš materiál a vytáhli prázdné saně. Pozdě večer v pátek 2.12. jsme došli do BC.


Rozhodnutí

Přitomna byla pouze jedna horska průvodkyně, která zajišťovala spojení se základnou v patriot Hills. Několik lezců bylo na cestě na Vinson. Dámu jsme znali již z večírku z doby nekonečného čekání na odlet z Chile. Takže přijetí vřelé, popíjíme kafíčko a upřesňujeme dalši plány. Jako poslední pro nás únosný termín odletu z Antarktidy máme stanoveno pondělí 5.12. Termín, opakovaně ústně i telefonicky potvrzený. Opět se ujišťujeme, že vše platí (samozřejmě za dobrého počasí). Počty jsou pak jednoduché. Pokud chceme vylézt na Mt. Vinson, musíme být nejpozději v pondělí 5.12. ráno zpět v BC. Termín je šibeniční, nejsme aklimatizovaní na výšku (vrchol téměř 5.000 m.n.m., ale vzhledem k tenči vrstvě atmosféry nad póly je parciálni tlak kyslíku nižší, než odpovídá těmto nadmořským výškám např. v Himálaji, t.j. vzduch je "řidší"). Je nutné dávat pozor na event. horskou nemoc. Samozřejmě se rozhodujeme pro co nejrychlejši výstup.


Vyrážíme na vrchol

Balíme a v sobotu 3.12. v 02.00 vyrážime. V Antarktidě je v tuto ročni dobu výhodou celodenní slunečni svit. Pokud není samozřejmě zataženo. Dá se tedy chodit i v noci. Akorát je trochu větší zima, jelikož sluneční paprsky dopadají pod nižším úhlem. Zatím ale netušíme, že nás čeká nejchladnější noc našeho pobytu v Antarktidě.


V noci pod mínus 40 st.

Vycházíme při -28 st , postupně se ochlazuje, zima je i v péřové bundě. Okolo 5.30 docházíme na plošinu, kde již Palo razantně prosazuje zakempovaní. Koukáme na teploměr, je -38 st. Stavíme stany, kdyý lezeme dovnitř, je již -40st a když zalézáme do spacáků, je venku -43 st, stále to klesá. Prožili jsme nejchladnější noc, někteři jsme ani neusnuli. Ráno bylo vevnitř, ve stanu, -38 st. Teplota ve stanu je obvykle o 10 st. vyšší než venku. Byla to síla. Celou noc jsem klepal kosu, třel nohy o sebe, rukama si třel nohy a cele tělo. Klepavka neustávala. Litoval jsem, ze mám veškere péřové vybavení z "druhé ruky", už to na tyto teploty nestačilo. Do spacáku se nedá dýchat, jelikož peří navlhne a člověk si vytvoří mokrý zábal na povrchu zmrzlý. Spacáky, stan zevnitř, vše totálně bílé, zmrzlé.

Asi v 10.30 jsem se donutil vytáhnout vařič. Veškeré manipulace i ve stanu se musí provádět v rukavicích, protože jinak se kůže lepí k materiálu. Naše spolehlivá MSR naskakuje naštěstí na první pokus. Po hodinovém vaření se teplota ve stanu zvyšuje na již celkem přijemných -25 st.C. Pořád je to ale teplota, kdy nemůžete neohřátou lžici strčit do pusy. Prilepí se totiž na jazyk. Vzpominám na jazyky školáků přilepené na zábradlí ve filmu Obecná škola. Okolo 11.00 zasvítí sluníčko na stany a začíná se oteplovat. Paráda. Můžeme sbalit a jít dále. Filmař Palo je ale po noci "plné vášní" zdecimovaný, otáčí zpět. Śkoda, nebudou záběry z výstupu na vrchol.


Výstup na vrchol

Opouštíme saně, potřebné věci překládáme do batohu a razíme do ledopádu. Batohy jsou těžké, jelikož člověk musí být na zdejší zimy dobře vybavený, musí se počítat se změnou počasí a uvíznutím na hoře. Dostatek benzínu a jídla je podmínkou. V podvečer se dostáváme do high campu ve výšce okolo 4.000 m.n.m. Je hezky. Dobře vaříme, zaléháme. Já se vyspal naprosto královsky , však jsme také po dvou hektických dnech měli nárok. Ráno vstáváme v 7.00 hod. a po 9.00 hod. vyrážíme ve čtyřech směrem k vrcholu. Petr a Ruda postupně otáčejí. Já a Zdeněk dorazíme před 14.00 hod. na vrchol. Je přesne -40st C, fouká vítr , výhled zahalily mraky. S obtížemi pořizujeme vrcholové snímky pro sponzory. Při fotografování nám bělají konečky prstů. Cepíny kopeme ještě neco vrcholových kamínku pro přatele a okolo 15.00 hod. otáčíme dolů. Před 17.00 hod. jsme zpět v High campu.


Sestup do base campu

Telefonujeme do BC, ujišťujeme se, že letadlo poletí zítra - 5.12. a sdělujeme, že ještě dnes - 4.12. dorazíme do BC, ať s námi počítají do letadla. Vše potvrzeno, paráda. V klidu zalézáme do stanu, děláme si pohodu, vaříme a okolo 20.00 hod. zahajujeme sestup. Měl by být rychlý, dole pod ledopádem máme lyže. Ruda je již na cestě před námi, Petr V. zůstává na kopci a zkusí vrchol 5.12. Petr na rozdíl od nás ostatních domů nespěchá.


Letadlo nečeká ...

Ve 23.15 hod. jsme nad BC a vidíme odlétat letadlo. Ve 23.30 nám v BC sdělují, že se jednalo o letadlo původne objednané na 5.12., ale že prostě už letělo dnes a my máme smůlu, když jsme ho nestihli. Zaráží nás arogance opilého personálu v BC. Naše známá Margot je již bohužel pryč.

Palo s Rudou odletěli, jak jsme se dozvěděli později, zdržovali letadlo do poslední chvíle, ale o 15 min. to nevyšlo. Jsme depresivní. Další letadlo do Patriot Hills je inzerované až za 10 dnů a let z Patriot Hills do Chile az 19.12. A to samozřejmě jen v případě dobrého počasí. Vypadá to, že Štědrý den doma nestrávíme.


Letadlo jen pro nás

V pondělí 5.12. se ale Rudovi Švaříčkovi v Patriot Hills povedl husarský kousek. Ruda je cestovatel, dobrodruh profesionál. Jednání s lidmi, řešení problémů a stíhání neuvěřitelného je jeho životním programem. Daři se mu minimalne o 4 hodiny zdržet na místě velké letadlo IL 76, vyslat pro nás malé letadlo Twin/otter . Jsme se Zdeňkem samotní pasažéři. Neuvěřitelné. Lety jsou naprosto úžasné.

Opětovně si vychutnáváme obrovskou masu ledu o hloubce stovek metrů až několika kilometrů, která se tlačí směrem z antarktického plata do moře. V místech, kde jsou horské hřebeny, se led zarazí, a formou ledopádu protéka průrvami mezi horami. Špičky hor vykukují z ledu. Je to podobný obraz, jako u nás vídáme na horách při inverzi. Pouze zde se nejedná o mraky, ale o led. Při přeletu nad okrajem kontinentu sledujeme šelfové ledovce a dále zamrzlé moře, postupně kanálky vody, volné kry, až se objevuje volné moře. Krása. Piloti jsou také super. Jedná se o vylétané borce z Ruska a Kazachstánu. 6.12. po 3.00 přistavame v Punta Arenas. Amerika.

Do Čech bychom se měli dostat v pátek či sobotu.

Všechny doma zdraví Vláďa Nosek


Osobní úspěch

Ještě jsem zapomněl dodat, ze výstupem na Mt. Vinson jsem završil takzvaných "seven summits". Jedná se o výstupy na nejvyšši vrcholy všech světadílů. Pro nejistotu, zda za nejvyšší vrchol Austrálie považovat lehce přistupný Mt. Kosciuzsko či těžce přístupný Carstensz pyramid na Papui N. Guinei, se vystupuje na vrcholů osm. Zde jsou.

  • Asie: Mt. Everest
  • Evropa: Elbrus
  • Severní Amerika: Mt. Mc Kinley
  • Jižní Amerika: Aconcagua
  • Austrálie: Mt. Kosciuzsko
  • Oceánie: Carstensz pyramid
  • Afrika: Kilimandžáro
  • Antarktida: Mt. Vinson

Výstupy jsem realizoval v letech 1998 až 2005. Jsem druhý Čech s touto kolekcí.

Ahoj, těším se v Jablonci. Vláďa


22.11.2005

Od styčného člověka na Slovensku pana Karola Skolníka jsem dostal zprávu, že byly uvedeny do provozu oficiální stránky expedice Antarktica 2005. Jistě bude lepší, když budete dění sledovat na oficiálních stránkách expedice. Budou-li k dispozici fotografie, rád je uveřejním i zde, jak jsme se s Vláďou dohodli. JK.


20.11.2005

Nasa prva noc v antarktide. Celu noc som nespal. Neviem ci zo zmeny prostredia alebo mi doslo kde som a co tu vlastne robim. Rano sme vstali o 6.00 a 8.30 sme uz slapali. Rano bolo zamracene a pomerne teplo.


19.11.2005


Zpráva Petra Palusiaka: dnes rano sme konecne o 10.20 odleteli z Punty Arenas. Prilet o 14.50 chilskeho casu. Po prilete sme poprebalovali sane a o 20.00 sme vyrazili smerom na sever. Po hodinke sme postavili nas prvy tabor, rychla vecera, pobalenie a hajde spat... Pozdravujeme vsetkych.


17.11.2005

Věci se trochu pohnuly. Jedno letadlo je již funkční. Dnes jdeme nakládat materiál. Čekáme na počasí, nyní je dohlednost v oblasti základny v Patriot Hills pouze 100 m. Doufáme však, že odlet je již jen otázkou krátkého času. Fotky bychom měli posílat až z Antarktidy. Zdraví Vláďa


16.11.2005

Bohužel mohu pozdravovat jen z Jižní Ameriky. Již 10 dnů trčime na samém jihu Chile v Punta Arenas. V místě, odkud jsme měli přeletět do Antarktidy na základnu Patriot Hills. Nejdříve zlé počasí nedovolilo přelet, poté velká vichřice v Antarktidě poničila obě letadla, která má přepravce k dispozici. Nyni se transportují nahradní díly z Kanady, chystá se oprava a náš odlet je zatím v nedohlednu. Nemůžeme se ale vzdalovat z Punty Arenas více než na den. Co kdyby vše zázrakem klaplo a mohlo se rychle přeletět? Pravděpodobnost sice minimálni, ale ... Kdybychom při odletu nebyli na místě, platba za let by nám propadla. Jo, monopol v praxi. Paradoxy času. Doma člověk nahání minuty a tady celé dny čekání. V rychlosti jsme navštívili národní park Torres del Paine - úžasný hřeben skalních věží čnící nad systémem propojenych přírodních jezer modré a tyrkysové barvy. Oku lahodí kontrast jarně svěžich lučin posetých pampeliškami a do údolí stékajících ledovců. Také jsme zavítali na ostrovy v Ohňové zemi do kolonie tučňáků a tuleňů. Úžasná podívaná. Posmutnělý pozdrav z jinak jarně veselé jižní polokoule posílá Vláďa.


Před odletem

Cíl: cca 300 km pochod od pobřeží k masivu Mt. Winson, výstup na nejvyšší vrchol Antarktidy. Vedoucí expedice Petr Valušiak poté bude pokračovat sólo pochodem na Jižní pól a zpět. Další členové výpravy: Zdeněk Hrubý, Vladimír Nosek, Palo Barabáš - kameraman. Vladimír Nosek: "Pokusím se více napsat e-mailem z Chile - Punta Arenas, nejjižnějšího města Chile, odkud budeme odlétat do Antarktidy." Odkaz obrázku zatím není aktivní - fotografie teprve budou.


© jkoudelka*datjbc.cz, www.datjbc.cz